Článek
Naposledy jste závodil předloni na podzim. Pak už vás zdraví do závodů nepustilo?
Začalo to ramenem na jaře loňského roku a táhlo se to. Tak jsem si dal pauzu, jak jste starší, potřebujete nabrat síly. Na konci prázdnin, kdy jsem se musel rozhodnout, jsem cítil, že by to mohlo jít, cítil jsem se odpočatý. Ale na jaře tohoto roku se do toho tělo zase vložilo a už tu cestu nepodporovalo. Objevovaly se problémy se zády, na to navázalo to rameno, už to nešlo. Postupně jsem si začal dovolat myšlenku, že už přijde konec.
Kdy jste si naposledy hodil oštěpem?
Ještě jsem to zkoušel na tréninku v Praze, když jsem přiletěl z Afriky. Ale jen z trávy a lehkého pohybu, už mě to nepustilo ani do rozběhu.
Mrzí vás, že nevyšla rozlučka s oštěpem v ruce?
Takový byl plán. Já totiž ve Zlíně začínal s oštěpem, a když jsem viděl kalendář na sezonu, tak jsem si říkal: Možná je to znamení, že Zlín ještě zkusím. Také tam bylo lákadlo olympiády a mistrovství Evropy v Římě, tohle ve mně hrálo. Ale už mě nepustilo zdraví.
Vítězslav Veselý už se v závodě nepředstaví
Zdraví vás brzdilo už v začátcích kariéry, přesto jste dokázal vybojovat spoustu skvělých úspěchů. Jak se za svou atletickou cestou ohlížíte?
Byla to krásná cesta, taková překvapivá. Vždyť ve dvaceti jsem úplně skončil s atletikou, ve 23 letech znovu začal, pak se to celé nastartovalo. Byly problémy, které jsem se učil překonávat. Všechno, co by vás v normálním životě potkalo během deseti let, jste schopni ve sportu prožít během jedné dvou sezon. Různá zklamání a nastartování… Bylo to úžasné a nemám si na co stěžovat. Končit po čtyřicítce, to se málokomu podaří a jsem za to vděčný. Bylo to mnohem víc, než jsem si tenkrát vysnil. Šel jsem schůdek po schůdku. Nejdřív, že hodím osmdesát. Potom jsem hodil osmdesát a řekl si: Aha, tady mám rezervy, v tomhle se můžu zlepšit. Je to pěkná cesta, ten sport. Bylo to krásných téměř 30 let s atletikou, jak jsem začínal v deseti.
Co ve vás zůstane jako nejsilnější zážitek?
Sport byl ke mně tak vlídný, že jsem si dva nejsilnější okamžiky užil ke konci kariéry. Byla to olympiáda v Tokiu, když už jsem se několik let trénoval sám a to bylo vyvrcholení mé snahy. Hlavně byl ten bronz překvapivý, ve 38 letech už úplně nečekáte, že to takhle dopadne. A pak mistrovství republiky předloni v Hodoníně, kdy jsem hodil za 86 metrů, tam byly obrovské emoce. Tyhle dva závody jsem si užil emočně. Celou kariéru jsem je moc neprojevoval, tady jsem si to dovolil.
V Hodoníně byly silnější emoce než při světovém zlatu v Moskvě před jedenácti lety?
Moskva byla taky obrovsky silná, ale tam jsem to od sebe čekal já i druzí. Ale v momentě, kdy to od sebe nečekáte, má to své kouzlo.
Kam budou směřovat vaše kroky teď?
Nemám plány. Teprve teď si dovoluju opouštět, že za něčím směřuju a o něco se snažím. Budu se snažit si dát odstup i od atletiky, nebudu chtít ten prázdný prostor hned zaplnit. Může v něm přijít něco nečekaného, co bych jinak nevymyslel.
Trénoval jste sebe, nějaký čas i Nikolu Ogrodníkovou, kariéra kouče se zdá nejlogičtější.
Určitě je. Jsem pragmatik, celý život něco dělám, a jestli můžu někomu předávat nějaké know-how, tak v téhle oblasti. Určitě si nechci tuhle cestu zavírat. Atletika je krásná a bude mě to sem táhnout. Ale ten nejbližší plán je nic. (úsměv)
