Článek
Řím (od našeho zpravodaje) ‑ Na úplný závěr atletického šampionátu tak na medailovém prostranství u Olympijského stadionu přece jen zněla česká hymna.
Teď už víte, jaké to je být evropským šampionem. Jaké tedy?
Je to skvělé! Přesně o tom jsem snil. A ještě se to povedlo šestým hodem. Zajímalo by mě, kolik lidí tomu věřilo.
Přiznejte, vy ano? Na pokus jste musel dlouho čekat po finále ženské osmistovky…
To jsou pak nejhorší hody… Ale já do něj šel s tím, že to ve mně je. Věděl jsem, že to může odlétnout. A když oštěp vyletěl z ruky, viděl jsem, že to je daleko. I když jsem nečekal až k 89 metrům. Ale byl to nepopsatelný pocit, pro tohle atletiku dělám a dělat budu.
Také jste si pak radostně zařval. Tolik emocí u vás nevidíme často.
Právě skoro nikdy. Většinou jsou emoce někde uvnitř a prožívám to sám. Ale tohle opravdu nešlo. Je to finále mistrovství Evropy, nevím, jak na tom za dva roky budu. Vždycky je to jen maličký moment, kdy se to může povést. A já to zvládl šestým hodem. Prožil jsem si to.
V prvních dvou pokusech jste se přitom hledal. Nerozhodilo vás to?
Rozcvičení jsem měl jedno ze svých nejlepších na velkých závodech. První dva hody jsem tápal technicky, protože jsem měl spoustu energie a nedokázal ji dát do správného směru. Ve třetím jsem naznačil, že by to mohlo být dobré.
Jakub Vadlejch se raduje po triumfu v oštěpařském finále ME v Římě.
A bylo. Po závodě jste slavil se svými blízkými, dvouletá dcera Emma zůstala na hotelu?
Dneska nedorazila, jak to bylo pozdě. Kdyby přišla, dostaly by se zpátky v noci, možná bychom jí přetočili biorytmus na další dny dopředu. Byla tu žena, sestra se synovci… Ti mi fandili, slyšel jsem je před každým hodem. A věřím, že Emča koukala v televizi a nějak to spolu oslavíme. Třeba dobrým mlíkem. (úsměv)
Vrchol sezony přijde za necelé dva měsíce v Paříži. Tohle je ideální povzbuzení?
Doufám, že to není poslední zlato, i když se to samozřejmě může stát. Ale tělo je připravené dobře, motivace nevyprchává. Dělám to, co miluju. Pro sebe, lidi kolem i české fanoušky.
