Sesedl z kola a někdejšímu soupeři napsal: Pojďme do toho! Jak Holubí letka získala posilu

Tak se začala rodit spolupráce dvou českých rekordmanů a někdejších soupeřů. Holuša nekývl hned, přece jen byl konec dubna, příprava na sezonu finišovala. A z vyjížďky moc neměl…

„Pořád se mi to honilo hlavou. Ale když jsem přijel, hned jsem Filipovi napsal: Pojďme do toho. Načasování příchodu nebylo ideální, ale takovému závodníkovi se neříká ne,“ líčí.

Sasínek je příkladem věrného svěřence. Od svých dvanácti let trénoval pod vedením Antonína Slezáka z Hodonína, odkud sám pochází. Jenže už žije se svou partnerkou Kristiinou Mäki a synem Kaapem v Praze a trénink na dálku není ideální…

„Už rok jsem si uvědomoval, že něco není v pořádku a bylo vidět, že to přestává fungovat,“ líčí Sasínek, jenž pod Slezákovým vedením sbíral zejména halové úspěchy, však pod střechou obral o národní rekord na patnáctistovce i svého současného kouče. Ale běhal často sám.

Definitivně váhání ukončil po letošním halovém mistrovství Evropy v Istanbulu, kdy se jejich cesty s trenérem Slezákem rozešly. „Za těch patnáct let tam byla citová vazba, tak mi trvalo dlouho se odstřihnout, ale už jsem nemohl čekat,“ měl jasno.

Kam dál? Připravovat se po boku své životní partnerky u Pavla Tunky? „Spousta lidí mi to doporučovalo, ale jsme spolu velké procento času doma, ve volnu nebo při regeneraci, ještě být společně na trénincích by mohlo přinášet krizové momenty,“ vysvětluje. V hlavě mu tak vykrystalizovala jediná varianta: Holubí letka, jak skupina dle Holušovi přezdívky tituluje.

„V Česku mi dávala smysl jen příprava u Kuby. Má neskutečné závodní zkušenosti a jiný přístup. Jestli mám jednou běžet jeho český rekord, je ten pravý, kdo mi pomůže. Už teď z něj cítím obrovský zápal, věnuje naší skupině veškerý čas,“ oceňuje Sasínek.

K Holušovu národnímu rekordu 3:32,49 mu z třetího místa historických českých tabulek chybí dvě a půl sekundy. „Takový čas už není sranda, ale já ho běžel bez dnešních karbonových treter. Filip má na to kolem 3:33 běhat a budu jen rád, když se mu to povede,“ ujišťuje Holuša, že by se nezlobil, kdyby svěřenec přepsal jeho výkon.

Šanci bude mít už třeba 5. června na letošním Memoriálu Josefa Odložila, kde je patnáctistovka tradičně hlavní disciplínou, ale reálnější bude útok až v dalších letech. „Viděl jsem u Filipa dost nedostatků, teď může využít impuls ze změny, potřebuje pohodu a od října se začlení do dlouhodobějšího systému,“ plánuje Holuša.

Vedle půlkaře Filipa Šnejdra a stýplařů Damiána Vícha s Davidem Follerem tak Holušova skupina získala aktuálně největší klenot. „Uvědomuju si, že během roku a půl se mi vytvořila silná skupina, toho si vážím. Začal se mi plnit trenérský sen,“ cení si Holuša s vědomím, že jeho trenérská filozofie občas naráží.

„V Česku hoříme, že nepředáváme lidi do středisek, každý je na svém písku. Ale jediná cesta je silná skupina, která jezdí po soustředěních a trénuje ještě s lepšími,“ vypráví Holuša, jenž se v posledních letech kariéry připravoval v mezinárodní skupině úspěšného polského kouče Tomasze Lewandowského.