Článek
Cítíte se být i v padesáti stále mlád, jak zpívají Alphaville ve svém největším hitu Forever Young?
To uvidíme v úterý. (směje se) Samozřejmě si uvědomuju, že je to padesátka, ale nijak zvlášť to na sobě necítím. Snažím se sportovat, žít aktivně. To číslo mě nijak neděsí, ale přece jen je to už půl století.
Každopádně Mexiko zní jako fajn místo, kde jubileum oslavit.
Vždycky jsem se sem chtěl podívat na pyramidy, odmala jsem jimi byl fascinovaný, tak jsem moc rád, že to partnerku napadlo.
Zatím Mexiko splňuje vaše očekávání?
Je to tu super. Sice nám dva dny pršelo, ale byli už jsme na té hlavní pyramidě Chichen Itzá, což bylo skvělé. Dýchne na vás atmosféra, představujete si, jak to tu muselo být neskutečné v době největšího rozkvětu mayské civilizace. Pak jsme byli na dalších dvou pyramidách, fakt krása.
Velká oslava narozenin přijde až po návratu domů?
Vůbec nevím. Měl bych, protože nejbližší a kamarádi na ni čekají, jen teď nemám moc kdy, doma budu jen pár dnů a pak letím do Afriky na soustředění za svěřenci. Takže asi až na začátku příštího roku.
Jubilea bývají i příležitostí k rekapitulaci. Na co jste nejvíc pyšný, co se vám za půlstoletí života povedlo?
Ve sportu se mi povedlo všechno, co se v desetiboji dá, včetně světového rekordu a olympijského zlata, mám strašně moc vzpomínek, které mi nikdo nevezme. A v osobním životě mám dvě skvělé děti, které mi dělají radost. Když se ohlídnu, tak jsem spokojený.
Teď kombinujete roli trenéra, moderátora televizních zpráv, k tomu rodinný a partnerský život. Dá se to dlouhodobě skloubit, abyste neměl pocit, že něco šidíte?
Dá, i když je to náročné. Ošidil jsem golf, ten šel na druhou kolej. Ale jinak se mi to relativně daří, v práci mi vycházejí vstříc, abych mohl být s klukama na trénincích a soustředěních, jen některé tréninky, kde trenér být nemusí, zvládnou sami.
Když vás teď někdo osloví na ulici, pozná vás spíš jako atleta, nebo jako moderátora?
Jak kdo. Pro starší, kteří pamatují moji kariéru, jsem sportovec, ti mladší už mají jiné hrdiny jako Lukáše Krpálka, Jířu Prskavce, Pepu Dostála… To je v pořádku, hrdinové odcházejí a noví přicházejí. Takže ti mladší už mě znají spíš z obrazovky, pokud tedy koukají na zprávy.
Vy jste přitom trenérské práci dlouho odolával. Tušil jste, že se přes ni k atletice jednou vrátíte?
Jestli jsem to čekal, tak spíš později, až třeba někdy kolem 55 nebo 60 let. Věděl jsem, že když se do toho pustím, budu to chtít dělat naplno a věnovat se desetiboji od rána do večera jako trenér je časově náročné.
Roman Šebrle udílí rady svěřenci Ondřeji Kopeckému.
Vybral jste si těžší cestu, v moderování jste byl nováček.
Já tu nabídku z Primy dostal vlastně náhodou, vůbec jsem s ní nepočítal. A tím, že jsem ještě netrénoval, tak jsem ji vzal. Kdybych už v tu dobu trénoval, tak bych do toho nešel.
Pak jste zjišťoval, že vám ten atletický svět chybí?
Já z něj úplně vypadl, jen jsem jezdil do Götzisu. Tam mi atletika chyběla, vybavoval jsem si dobu, kdy jsem vyhrával, překonal světový rekord… Ale jinak ne, věděl jsem, že ty časy, kdy jsem byl v atletice dobrý, jsou pryč. Ale zase náhodou mě oslovil Ondra Kopecký ve správný čas, nejdřív chtěl jen poradit, pak jsme se dohodli na trénování.
Nabídky jste přitom dostával i z exotičtějších končin, jistě lukrativní.
Třeba z Kataru mi práci trenéra nabízeli. Ale už jsem byl na Primě a nechtěl jsem z domova. Když děti dorůstaly, chtěl jsem být s nimi, tak jsem tu nabídku ani nezvažoval.
Žádný z vašich svěřenců se letos na olympiádu do Paříže nenominoval. Užil jste si ji aspoň jako divák na pár dnů?
Francouzi to měli skvěle udělané. Na stadionu i kolem byla spousta lidí, kteří vám poradili, nasměrovali vás. A ta atmosféra byla výborná. I když jsem nebyl na desetiboji, ale na tyči, kde se to Amálce Švábíkové (přítelkyně Kopeckého) povedlo, o to víc jsme si to užili.
Navíc to bylo přesně 20 let od vašeho triumfu na hrách v Aténách. Ožily vzpomínky?
Úplně ne. Když jsem byl na olympiádě, tak jsem si na Atény vzpomněl, ale už je to tak dávno, že žádná nostalgie nepřicházela. Spíš jsem si to užíval jako fanoušek.
Na kolik desetibojařských disciplín byste si troufl i v padesáti?
Na desetiboj bych musel potrénovat. Teď makám míň, spíš pro sebe. Ale zvládl bych to, jen tyčce bych se musel pár týdnů věnovat. S klukama si ještě diskem a oštěpem zaházím, vrhy jdou. Ale jestli bych udělal třeba 6000? Těžko odhadovat.
Jako desetibojař jste vyhrával vrcholné akce, překonal 9000 bodů. Dokážete se radovat u svěřenců i z dílčích úspěchů jako nominace na šampionáty či pokoření 8000 bodů?
Dokážu. Mám radost, když se jim povede třeba mistrovství republiky a vidím, že ta práce stála za to, odtrénovali všechno poctivě a s nasazením. Ty závody už jsou spíš třešnička, ale samozřejmě hodně prožívám, když skáčou něco na třetí pokus, to šedivím. O to větší radost mám, když se to povede.
Po tatínkovi Romanovi se teď na Julisce ze sportovních úspěchů raduje jeho syn Štěpán Šebrle (vlevo), útočník fotbalové Dukly.
Podobné nervy, jako když vyrazíte na fotbal na Duklu, za niž střílí ligové góly váš syn Štěpán?
Tam je to pohoda. Jasně, že trnu, když ho třeba zfaulují, ale jinak se to nedá srovnat. V desetiboji čekáte na stovku, pak dálka, pořád se něco děje. Ve fotbale si spíš užívám, že syn hraje první ligu.
Nečekal jste, že se jednou přesune od fotbalu k atletice podobně jako vy?
Ani ne. On je celkem rychlý, sice ne tak, jako jsem byl já, ale u mě to také přišlo až atletickým tréninkem u Zdeňka Váni. A já jsem o sedm centimetrů vyšší, což je hodně znát. Štěpa má talent, oštěpem hází stejně jako teď já, do dálky i výšky umí skočit, možná by to bylo zajímavé, i když na 9000 bodů asi ne. Ale jsem rád, že se mu daří ve fotbale.
Navíc symbolicky se na něj chodíte dívat na Julisku, kde jste strávil prakticky celou závodní i trenérskou kariéru.
To jo, s Duklou mám spjatý celý život. Když ještě hrála Dukla druhou ligu, o Štěpána měli zájem i z první, ale je dobře, že nešel pryč a vykopal si to s klukama, které zná. A já si to na Julisce užívám, zvlášť když se tam na tribuně potkávám s fotbalovými legendami.
Jen na desetibojařskou éru Roberta Změlíka, Tomáše Dvořáka a vás zatím nikdo nenavázal, i když juniorských šampionů mělo Česko několik. Co jim pak chybělo?
Uspět v mládežnických letech je jedna věc, a pak mezi dospělými druhá. Já bych v mládeži taky nebyl dobrý, byl jsem vysoký, hubený, ne tak rychlý. U některých těch kluků bylo znát, že byli předčasně vyspělí, což jim uškodilo. Byli tenkrát za hvězdy, ale tolik už se neposouvali. Jsem teď zvědavý na Tomase Järvinena (úřadující juniorský mistr světa), u něj věřím, že by prorazit mohl.
