Článek
Halovou sezonu jste kvůli potížím se zády prohlásil za ukončenou, i ve světovém rankingu jste byl pod čárou nominace…
Trochu jsem věřil, že ještě mistrovství světa vyjde. Sice to, aby odpadlo šest lidí přede mnou, se zdá jako dost, ale očividně to jde. A záda jsou v pořádku. Dali mě dohromady u nás na Coubertinu (zázemí Vysokoškolského sportovního centra Victoria), pomohla mi Karolína Velebová (reprezentační lékařka). I teď jsem šel test v posilovně, 170 kilo na podřep a záda drží, nebolí.
Co jste s nimi měl? Dlouhodobý problém?
Už jsem je cítil delší dobu a v Banské Bystrici se ozvala. Absolvoval jsem tři závody za sedm dnů, a to je hodně. Tělo si samo řekne, kdy má dost. Tak jsem ho musel poslechnout.
Jak jste se vlastně dozvěděl o nominaci do Glasgow?
Zrovna jsem seděl na rybách a volal mi Jarda Bába. Tak jsem si říkal, co chce. A on: „Sbal si pruty a pojď do haly, jdeme něco dělat, jedeš na mistrovství světa.“ Tak jsem je sbalil a jel…
Přišel jste o rybářský úlovek?
Já si spíš chtěl psychicky odpočinout, uvolnit se a posedět u vody. Jezdím na Berounku, ale teď je strašně rozvodněná, voda studená, na ryby ještě brzo. Ale já jsem strašně nedočkavý, musím tam za každou cenu. (úsměv)
Letos už jste překonal dvakrát 230 centimetrů, výš v sezoně skočili jen dva výškaři, kteří se představí v Glasgow. Bez Baršíma či Tamberiho to bude otevřená soutěž…
Určitě. Ti nejlepší asi nechtěli na mistrovství světa před olympiádou, nebo jsou zranění. Já si nějak nepřipouštím, že bych měl roli kandidáta na medaili. Mám pokoru vůči soupeřům, ale budu bojovat. Když to bude elitní osmička, zlobit se nebudu, nebo top pětka… Mám samozřejmě mnohem vyšší cíle, ale nechci nic slibovat.
Jan Štefela vyráží na své první halové mistrovství světa.
S obhájcem zlata, Korejcem U Sang-hjokem, jste se teď potkával na Strahově, kde se připravoval. Prohodili jste pár slov?
On moc neumí anglicky, takže nepokecáme. Ale pozorujeme se na tréninku, kdo co dělá, jak vypadá. Je tam takové to jiskření, rivalita. Ten kluk má skočeno 236, je velká zkušenost ho pozorovat na tréninku.
Co vás zaujalo?
Třeba rozcvičení. Přijdou do haly a hodinu a půl se rozcvičují. Ale nijak intenzivně. Sedí tam, kecají. Říkal jsem Jardovi, že asi taky musím víc kecat. (směje se) Také jsou na tréninku tři hodiny, my máme za hodinu a půl hotovo, zbytečně v hale nesedíme.
Vy jste se letos zlepšil o šest centimetrů, což jste přičítal i změně životosprávy. Co konkrétně jste změnil?
Dřív jsem jedl, co jsem chtěl. Pocházím ze Zátor, máme u našich statek. A tatínek dělá jitrničky, klobásky, to já můžu. Nebo tlačenka s cibulí? Mňam, mňam. (úsměv) Teď si na to dávám bacha. Zrovna nedávno taťka udil, tak jsem trošku okoštoval, ale mrzelo mě, že si nemůžu dát. Jím maso spíš přírodně dělané, ne smažené. A hodně zeleniny.
Ke změně jste dospěl sám, nebo vás ponoukal trenér Bába?
Určitě i Jarda, ale hlavně je to olympijská sezona. A kdyby se ani ta nepovedla, tak bych asi musel skončit kariéru, která ještě ani nezačala. (úsměv) Tak jsem si řekl, že to chce se kousnout a zabojovat. Očividně to stálo za to. Vloni jsem měl závodní váhu 74,5 kila a teď, když jsem začal jíst normálně, vyřadil hodně tučné jídlo a kalorické kraviny a přestal pít alkohol, mám závodní váhu 70 kilo. Cítím se líp a jsem vyrýsovanější, přitom svalově jsem na tom ještě lépe a zlepšil jsem se v posilovně.
