Článek
Který atlet na šampionátu v Budapešti projevoval po závodě nejvíc emocí?
Haruka (japonská oštěpařka Kitagučiová). To byl i pro mě nejemotivnější rozhovor. A pak samozřejmě naše smíšená štafeta, její bronz byl pro všechny hodně nečekaný, a když přišli, byli hrozně dojatí. Myslím, že jako první zastavovali u nás, když byli ještě plní emocí.
Rozhovor s Harukou Kitagučiovou měl své kouzlo i díky tomu, že mluvila v češtině. Hned jste měla jasno, že se nebudete bavit anglicky?
Já se jí nejdřív ptala, jestli chce mluvit česky, nebo anglicky. A ona mi říkala: „Zkusme to česky“. Druhou otázku mi pak nerozuměla, tak jsem to zkusila pomalinku anglicky.
Kdo dál na vás ze zahraničních atletů působí nejsympatičtěji?
Já mám ráda Italy. Strašně příjemný je Gianmarco Tamberi, nebo Švéd Mondo Duplantis, ten se zastaví vždycky. A když vyhrála Femke Bolová, byla také hrozně milá.
Jaké jsou sprinterské hvězdy?
Marcell Jacobs je hrozně fajn a zaujala mě Shericka Jacksonová, když vyhrála dvoustovku. V naší druhé řadě už moc nechtěla dávat rozhovory. Ale tiskový atašé, který ji vedl, říkal, ať se na dvě otázky zastaví. Tak se u nás zastavila a už vypadala hodně nepříjemně. Ale zapnula se kamera, nasadila úsměv, zeptala jsem se, ať okomentuje závod. Na padesát sekund vyprávěla, jak to bylo skvělé, pořád s úsměvem. Pak jsem jí poděkovala a sotva jsem dořekla Thank you, už se otáčela a hnala pryč. Je to herečka, ale fajn.
Sha´Carri Richardsonová oslavuje zlato ze sprintu na MS v Budapešti.
Co vítězka stovky Sha´Carri Richardsonová, která se umí chovat dost povýšeně.
Chtěla jsem s ní rozhovor už po rozběhu, tak jsem ji oslovila. Prošla, ani se na mě nepodívala. Tak to bylo po semifinále i finále stovky, pak už jsem to ani nezkoušela.
Jen jestli jste vyslovila její jméno se správným přízvukem, na to je hodně háklivá a novináře ráda opravuje…
Je to možné. (úsměv) Ale nedala rozhovor nikomu z naší druhé řady. První dala NBC, pak Carlu Lewisovi a potom Jamajčanům. Nikde jinde nezastavila.
Ještě u někoho se to stalo?
Po rozbězích si sprinteři vybírají, to se zastaví málokdy. Ale po finále zastavili všichni, koho jsme požádali. Kromě Sha´Carri…
Žaneta Peřinová s americkým světovým rekordmanem v kouli Ryanem Crouserem.
Za roky, kdy na atletické akce jezdíte, už vás řada hvězd zná, i to pomáhá.
Někteří jezdí na Zlatou tretru, další na Odložilův memoriál, točila jsem s nimi i na tréninkovém stadionu, kde jsme odchytili třeba Christiana Colemana, Valerii Allmanovou, Femke Bolovou… Když je vidíte dvakrát třikrát za rok, rozhovory dávají ochotněji. Vědí, co čekat, že je nebudu trápit na deset otázek, stačí mi jedna dvě, v tom je to jednodušší.
Vybavuju si Usaina Bolta, který se vždy rozzářil, když vás viděl.
Ten říkal: Jen kývni a dám ti rozhovor. (úsměv)S ním to bylo fajn. Jezdil pravidelně na Zlatou tretru, skamarádili jsme se, nebyl s ním problém.
Jaké to je s atlety, kteří nevládnou angličtině? Například u afrických běžců.
Vždycky říkám, že kdyby nerozuměli, nebo nemluvili, tak to do přenosu nedáme. Ale ti nejlepší většinou aspoň umějí. Třeba Keňanky Mary Moraaové jsem se zeptala na finiš a ona mi odpověděla, že je šťastná a váží si zlata. Ale to je v pohodě, máme reakci, a to je důležité.
