Článek
Na domácím šampionátu ve Zlíně se rozloučil zlatem ve štafetě, kterou vytvořil se svými svěřenci, a individuálním stříbrem. A pak už se vyrazil společensky rozloučit se svou kariérou. „Všechny nás pak bolela hlava, tak to bylo asi dobrý,“ pousmál se. Však bylo na co vzpomínat.
Republikové medaile bral v rozmezí osmnácti let. A to nebyl příkladem atleta, který by získával cenné kovy od žákovských let nebo objížděl mládežnické šampionáty. „Já na začátku docházel spíš na takový kroužek atletiky třikrát týdně,“ vzpomíná.
V Brně ho vedl kouč Jiří Sequent, jenž si renomé získal jako kouč běžců na středních a delších tratích. A najednou mu pod rukama rostl takový rychlík. „To byl velký paradox, byl jsem vlastně jeho jediný sprinter a zaběhl pod ním český rekord,“ vzpomíná, jak se poprvé zapsal do české historie časem 10,23 s.
V začátcích přitom nebyl ochotný dávat atletice vše, jako teenager si naplno užíval kamarádů, zábavy… Ale později se vypracoval ve vzorového profesionála. Kdy změnil přístup?
„Na to si vzpomínám úplně přesně,“ vybavil si období, kdy se učil na truhláře. „Chodili jsme pracovat do dílny a pak do výroby. A byly sychravé dny, já tam celý den stál u pily a řezal. V ten moment jsem si říkal, že tohle vlastně nechci dělat celý život,“ líčí.
Příběhy, postřehy a zážitky osobností z nekonečného světa sportu.
Pusťte si Mixzónu třeba na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.
Poslechněte si i naše další podcasty a pořady:
Přímák | Příklep | Šmíca z voleje | Mixzóna | Za mantinelem | Kopačky na hřebíku | Bodlo
Epizody:
Budoucnost viděl na dráze. „Cítil jsem, že mi ten sprint jde, tak se mu zkusím věnovat naplno. Věděl jsem, že prosadit se ve sprintu je složité, ale když jsem nějaký talent měl, tak jsem vsadil vše na jednu kartu. Ta mi vyšla a teď můžu pokračovat i v tom trenérském zaměstnání,“ kvituje tehdejší rozhodnutí.
Svět sprintu mu přitom učaroval už předtím, než se sám poměřoval s elitními rychlíky. Když ve třinácti ještě jako fotbalista sledoval olympijské hry v Sydney.
„Vyhrál tam Maurice Greene a mně sprint přišel nesmírně atraktivní. Imponovala mi samotná rychlost pohybu, třeba i u aut. A taky ty zpomalené záběry, jak namakaný sprinter vystartuje, blikají foťáky, to se mi líbilo,“ přiznává.
Sprint a cesta na hranu maximální možné rychlosti přináší riziko svalových zranění. I Veleba zažil situace, kdy ho tělo zastavilo, dodnes ho mrzí štafetové finále z mistrovství Evropy v Berlíně 2018, kdy české kvarteto kvůli jeho křečím nemohlo běžet.
Jenže to, že od svých 21 do současných 37 let každý rok pokořil (většinou výrazně) hranici deseti a půl sekundy, dokazuje, že zdravotní trable dokázal odrážet. Vedle přístupu či zázemí na Dukle platí v jeho případě staré francouzské rčení Cherchez la femme, tedy za vším hledej ženu.
Jan Veleba (uprostřed) odchází z plochy Olympijského stadionu v Římě s Ondřejem Macíkem (vlevo) a Zdeňkem Stromšíkem.
Jeho manželka Karolína, s níž má syna Tomáše, je šéflékařkou české atletické reprezentace, úzce spolupracuje s elitními tenisty, má svou kliniku. A díky ní poznal Veleba, co přesně je třeba tělu věnovat, aby mu to mohlo vracet.
Nebyla to jen lékařská podpora od manželky, která mu prodloužila kariéru, také ta mentální. Však po zmiňovaném šampionátu v Berlíně byl hodně blízko konec kariéry.
„Bral jsem ho jako možný vrchol, běžet finále, byť se štafetou, je pro bílého Evropana úspěch. Tak jsem z toho byl špatný, seděli jsme doma a já jí říkal, že to je asi konec,“ popisuje rodinnou radu. „Bavili jsme se o tom a říkala, že skončit můžu vždycky, tak proč to ještě nezkusit. A díky tomu rozhovoru jsem za rok běžel český rekord,“ líčí Veleba.
Výkonem 10,16 s v rodném Brně se zařadil mezi aktuální trojlístek držitelů národního maxima. Jak dlouho vydrží? Jak jako trenér pozná talentovaného sprintera? Co říká na seriál Sprint na Netflixu a komu věří na olympijských hrách v Paříži? Také o tom mluvil v Mixzóně.
