Článek
Sama se narodila v Seinajöki a má finského tatínka, jeho řeč dokonale ovládá, ve své rodné zemi se stala i držitelkou národního rekordu. Jenže reprezentovat se rozhodla Česko, kde žije a v němž drží národní maxima už čtyři ‑ na 1000, 2000, 3000 a 5000 metrů.
Ale pokud jde o hokej, netají se, že její srdce patří reprezentaci Suomi. „Budu jim fandit,“ přikyvuje. Ne snad, že by byla nějakým zarytým hokejovým fandou. „Když nějaký zápas vynechám, svět mi nehoří, ale koukám se ráda,“ ujišťuje.
To její partner, rovněž český rekordman, Filip Sasínek bude fandit svým. „Takže je to boj, když fandí někomu jinému, o to je to zajímavější,“ usmívá se. V pátek by navíc měli dorazit rodiče 32leté běžkyně, u nichž jsou preference podobně rozdělené.
„Taťka samozřejmě fandí Finsku a mamka má úlohu jako u mě Filip. Ale spíš je to taková sranda,“ vypráví. Poměr sil tak může převážit na jednu ze stran tříletý syn Kaapo. „Ten bude fandit tomu, kde ho víc podplatí,“ hlásí Sasínek Mäki. Jaké je nejúčinnější platidlo? „Vedou vlaky, všechno od Tlapkové patroly, lízátka. Není to těžký, je docela prodejnej,“ usmívá se.
Jisté je, že ani případný finský úspěch by neoslavovala dlouho, však v sobotu ji čeká start na osmistovce při extralize na pražské Julisce. Po testovacím kilometru na mítinku v Německu první ostřejší závod po vynechané halové sezoně kvůli zánětu v achilovce. Ten měl zřejmě netradiční původ ‑ ve stěhování.
Mäki trápila achilovka už vloni. Šlachu dala dohromady a po přípravě se chystala na první start pod střechou v Lucemburku. „Jenže jsme se v lednu stěhovali a před prvním závodem jsem odevzdávala byt,“ popisuje. Jejímu manželovi ten den nebylo dobře, takže většina stěhovacích aktivit padla na ni.
„Tahala jsem docela těžké věci a myslím, že tím jsem si odstřelila achilovku. V pátek po tréninku jsem věděla, že na ten závod neodjedu, tam byla asi chyba,“ tuší. Dva týdny si dopřála volno, pak opět začala na odlehčeném běhátku. „Tři týdny bez běhu nejsou tak hrozné fyzicky jako psychicky. Ještě v olympijské sezoně, kdy to máte naplánované,“ přiznala.
„Většinou zranění necítíte u chůze, ale u běhu je. A když to cítíte už při chůzi, je to fakt strašidelné. Ale nakonec nebylo tak hrozné do toho naskočit,“ hlásí s úlevou. Soustředění absolvovala po boku své dlouholeté kamarádky a rovněž maminky Diany Mezuliáníkové, sezonu stihla hned od začátku.
A není prostor se v ní šetřit. „Kvůli rankingu. Nebo šlo by to, kdybych zaběhla ostrý limit,“ vyhlíží čas 4:02,50, který dosud pokořila jen při památném olympijském semifinále v Tokiu před třemi lety. První pokus ji čeká 18. května na mítinku v Chořově, domácím divákům se ukáže o deset dnů později na Zlaté tretře Ostrava.
