Článek
Naposledy jste neběžela finále mistrovství republiky ve Zlíně kvůli bolavému kotníku, jak je na tom teď?
Pořád stejně. Mám oteklý třetí metatarz (nártní kost), což už je u mě klasika, stav před únavovou zlomeninou. Myslím, že to není tak vážné, ale chtělo by to delší odpočinek, na který teď bohužel není čas. Asi bych si neodpustila, kdybych to teď zabalila a nejela na dvaadvacítky a na olympiádu. Budu bojovat, co to půjde, a snad noha vydrží.
Není tedy risk před olympiádou ještě absolvovat šampionát do 23 let?
Trochu risk to je, ale tady budu pomýšlet na docela vysoké příčky, zatímco na olympiádě bude zázrak, když postoupím do semifinále.
V Tallinnu by vaší největší soupeřkou měla být krajanka Barbora Malíková.
Bára běhá skvěle, můžeme si pomoct, ale musím porazit kohokoliv, abych byla první. A je jedno, jestli je to Italka, Britka nebo Bára…
Měla jste po vynechaném finále mistrovství republiky obavy, abyste se ze žebříčku na olympiádu dostala?
Nervózní jsem byla dost, ale v rankingu jsem na tom byla dobře a říkala si, že deset holek snad nezaběhne čtvrtku pod 51,35…
Už jste si stihla vychutnat pocit, že je z vás v 21 letech olympionička?
Ještě moc ne. Všichni kolem gratulují a jsou hrdí, ale já si pořád neuvědomuju, že to je nejvíc, čeho může sportovec dosáhnout. Samozřejmě jedna věc je se tam dostat, druhá nějak prosadit.
Překvapilo vás, že nakonec nestačil na postup váš čas se smíšenou štafetou?
Docela jo. Čekali jsme, že když někdo uspořádá závod, může nás přeskočit, ale nečekali jsme, že bude takový zájem. Měli jsme dvě místa rezervu, tak jsme doufali, že to klapne, nakonec nás překonalo docela dost štafet, což je zase možná lepší, než kdybychom byli první pod čarou. Docela jsem se těšila, mohli jsme mít šanci… Příští rok si to musíme víc pohlídat.
