Článek
Stráský byl papírově největším outsiderem soutěže, nominovaný na poslední chvíli. A skončil šestý, když se zlepšil skoro o sto bodů. Jasný kandidát na překvapení české výpravy.
Vilda je překvapení i pro mě. Trénuju ho rok a půl, nádherně zapadl do skupiny, kluci jsou skvělí kamarádi i mimo trénink, což je hrozně důležité. Nepočítali jsme, že se dostane na halové mistrovství světa, ale i pro mě bylo dobře, že tam závodili s Ondrou (Kopeckým) oba, mohli absolvovat spolu přípravu. Vilda ale šel letos už čtvrtý sedmiboj během pěti týdnů, s tím nemám vůbec zkušenost, já absolvoval většinou dva.
Stráského doménou je rychlost, na ní se dá stavět i směrem k dalším disciplínám.
Přišel dobře běžecky připravený od Svati Tona, má ještě rezervy ve vrzích. Ale teď se v kouli výrazně zlepšil, tak věřím, že metry naskáčou i v disku a oštěp půjde taky nahoru.
Navíc má zjevně závodnickou povahu. Venku si vytvořil osobní rekord při vítězné univerziádě, v hale se také z atmosféry velké akce nerozklepal.
On je brněnský samorost, myslím to v dobrém, dost mu to pomáhá. Určitě je závodník, proto se těším na léto s evropským šampionátem a olympiádou, ta skupina je skvělá.
Ondřej Kopecký si ale světový šampionát moc neužil, kvůli bolavé patě se zejména skoky protrápil. Proč jste chtěl, aby závod dokončil?
Pata je zranění, které vás limituje hodně i psychicky, na vrcholný výkon musíte cítit, že jste stoprocentně připravený. Ondra na tom byl stejně dobře jako Vilda, ale čekal, co udělá pata. Na dálce bylo vidět, že přebíhal, ve výšce s tím bojoval. Ale ve víceboji se může stát cokoliv, někdo pokazí překážky, neskočí základ v tyči… A pořád je to mistrovství světa a je lepší mít zapsané deváté místo než nedokončit. Samozřejmě kdyby to bylo klasické zranění typu svalového problému, tak by nepokračoval. Ale někdy hlavě pomůže, když absolvujete závod, v němž se musíte vyrovnat i s neúspěchem, který ke sportu patří, sám jsem to hodněkrát zažil.
Vy i sami závodníci chválíte atmosféru ve skupině. Nemáte tedy obavy, pokud by se oba dál výrazně zlepšovali, že by mohla přerůst v příliš velkou rivalitu? Sám jste to zažil…
My s Dvořkou byli jinde, oba v nejužší světové špičce. Škoda že to tehdy tak dopadlo, věřím, že jsme mohli být ještě dlouho nejlepší. Ale rivalita ve skupině musí být, je dobře, když jeden tahá druhého. A kluci jsou skvělí kamarádi, k nim další tři ve skupině, jsou dobrá parta na tréninku i mimo něj, tak z toho úplně obavy nemám.
Roman Šebrle udílí v Glasgow rady svěřenci Ondřeji Kopeckému.
Jak jste si vy osobně užíval šampionát, na němž jste měl poprvé hned dva svěřence? Byla to i pro vás odměna za čas strávený na trénincích?
Určitě. Trénovat víceboj je složité, jste na trénincích od rána do večera, pak jdu do televize a kolikrát jen koukám, jak ten den utekl. Ty velké akce jsou bonus, tak jsem si to užil, i jsem měl čas se podívat na další disciplíny.
To už z českého pohledu tak veselý pohled nebyl, ne? Dávno pryč se zdají časy, kdy jste vozil z halových šampionátů medaile, a nebyl jste sám…
Svět šel zase docela nahoru, i když spousta lidí odřekla, protože kvalifikace přes ranking je šílená, největší zlo v atletice, na tom se shodneme napříč trenéry i manažery, nechápu, proč na tom Světová atletika trvá. Takže už dostat se na mistrovství světa je náročné a máme mladou generaci se čtvrtkařkami a čtvrtkaři, Honzou Štefelou… K tomu tam jsou šikovní dorostenci a junioři, tak věřím, že po tom útlumu by to zase mohlo být dobré. A i u vícebojařů taky! Ještě možná přiberu nějakou ženskou. (úsměv)
Chtěl byste do skupiny i vícebojařku?
Spíš bych bral dálkaře. Je pravda, že mě přemlouvají z ciziny, byla nabídka trénovat holky z Kazachstánu i Indie, ale na to bych neměl čas. Věřím, že by na ně můj trénink také fungoval, ale chci se věnovat na sto procent klukům.
