Článek
„Tohle mi asi dojde až za pár dnů, určitě je to obrovský úspěch,“ věděl svěřenec Jiřího Sequenta. Přesto mu hlodalo v hlavě, že stupně vítězů nebyly daleko.
Drobné zklamání
„Včera bych to bral všemi dvaceti, ale teď jsem malinko zklamaný, když vím, že Evropan měl medaili. Ne, že bych ji Ingebrigtsenovi nepřál, ale vím, že na to možnosti asi byly,“ přemítal Holuša, jenž doběhl v čase 3:34,89, jen 36 setin od bronzové medaile…
Možná, kdyby sáhl k finiši o malinko dřív, kdyby byla rovinka ještě o pár metrů delší… „To jsou ale kdyby, nechci spekulovat,“ mávl rukou. „Kluci byli lepší, já jim můžu jen pogratulovat. Dělal jsem, co mohl, už na osmistovce jsem toho měl plné zuby. Jak za to Keňani po prvním kole vzali, byl to vlastně sprint na 1100 metrů. Už jsem měl tuhé nohy, ale pořád jsem hledal sílu, abych to stupňoval,“ líčil český rekordman.
„Patnáctistovka prostě bolí, já už to dobře znám. Jako by vám přivázali na každou nohu pytel, a ponořili vás pod vodu, abyste ztratili dech. A teď běžte,“ snažil se vystihnout pocity mílaře.
Páté místo výš než medaile
Holuša už má doma zlato z halového mistrovství Evropy, dvě stříbra ze světového šampionátu pod střechou. „A teď se mi povedlo konečně prodat i na vrcholné akci v létě, na co mám natrénováno,“ hřeje ho.
A i když mu nedělní finále nebude připomínat žádný cenný kov, řadí páté místo minimálně na úroveň halových medailí. „Možná bych řekl, že to je i větší úspěch,“ připouštěl.
V devětadvaceti letech se navíc ještě má kam posouvat. „Je to má třetí velká akce venku na patnáctistovce. V Pekingu jsem vypadl v rozběhl, v Riu jsem byl v semifinále, teď je z toho páté místo. Tak uvidíme za dva roky,“ vyhlížel příští světový šampionát v katarském Dauhá.
