Článek
Jak se vám líbilo na slavném tyčkařském mítinku v Doněcku, jehož prominentní účastnicí bývá Jelena Isinbajevová?
Nádherný závod. Skáče se v basketbalové hale, kde jsou jen dvě doskočiště, skvělá atmosféra. Zato ve městě jako by se zastavil čas před padesáti lety…
Kdy jste si ho stihla prohlédnout?
Letěli jsme tam den předem, protože jsme měli tiskovku i s Isinbajevovou. Hodinu jsme jeli autem a nevypadá to tam vůbec hezky.
Takže na dovolenou si umíte představit lepší destinaci...
Tak na dovolenou bych tam určitě nejela.
Berete pozvánku na takový mítink jako odměnu za své poslední výsledky?
Pro mě je obrovskou ctí, že pan Bubka ví o existenci nějaké Ptáčníkové a pozve si mě na mítink. Říkali nám, že se snažili vybrat sestavu potenciálních finalistek v Dauhá. Večer jsme pak na rautu seděli s trenérem Isinbajevové Petrovem, to je strašně příjemný člověk.
Chválil vás za osobní rekord 460 centimetrů?
Říkal, že jsem skákala krásně a že tam mohlo zůstat i těch 470.
K halovému českému rekordu prý moc nechybělo…
Já vůbec nevím, čím jsem to shazovala! Diváci už tleskali a pak laťka spadla. Takže i když jsem měla obrovskou radost z těch 460, po závodě mi bylo trochu líto, že to nebylo ještě lepší. Moc mi tam neseděl vyvýšený povrch, kolena mi létala vysoko, já si zakopávala o nohy a některé pokusy vypadaly trochu sebevražedně (úsměv).
Co se tedy může stát v Dauhá, když vám povrch sedne?
Já doufám, že to bude ještě lepší. V Doněcku jsem si ověřila, že můžu závodit i s těmi nejlepšími. Ale i když skončím sezónu s těmi 460, budu šťastná. Kdybych skočila rekord, tak už by to snad bylo až moc. Před sezónou jsem si prodloužila rozběh a mám tvrdší tyče, s trenérem jsme počítali, že se s tím budu prát, a už na třetím závodě jsem si skočila osobák.
