Článek
V mládí sám skákal o tyči. „Jako dorostenec jsem uměl pět metrů, ale to bylo málo. Podmínky v Rusku byly tvrdé, kdo neskákal 550, musel od válu,“ vzpomíná. A tak dostala přednost trenérská kariéra, v Leningradě vystudoval tělesnou výchovu a sport.
Jenže osud ho brzy zavál do Česka. „Byla to vážně čirá náhoda. Tehdy bylo v Rusku období nejistoty, neplatily zákony, spousta lidí odcházela,“ vrací se o patnáct let zpátky. Zvolil Českou republiku. „Měl jsem tu nějaké známé, lidé byli vstřícní a hlavně se mi líbilo, jaká tu byla teplá zima. Já byl ze severu, tak jsem to přivítal,“ vypráví s úsměvem. Proto se rozhodl zůstat. „Teď už v Rusku ani nikoho nemám,“ líčí.
Přes bývalého šéftrenéra Fišera se dostal ke kouči Paterovi. „Chtěl jsem se pohybovat u atletiky a u tyče, tak jsem mu dělal asistenta,“ vypráví. Jenže na Dukle mu po olympiádě v Pekingu neprodloužili smlouvu, čímž paradoxně nastartovali jeho trenérskou kariéru. „Já měl zrušený půlúvazek, Jiřina taky, tak jsme se dohodli, že to zkusíme na Olympu.“
Svoji svěřenkyni hned motivoval výroky, že se brzy může stát českou rekordmankou. „Já byl přesvědčený, že začne rychle skákat kolem 450, musel jsem jí o tom přesvědčovat, teď už si věří víc,“ vypráví Gorožkov.
Když se má charakterizovat jako trenér, přiznává vliv své rodné země. „Vycházím spíše z ruské školy, přijde mi, že v Česku se občas hledá něco složitěji než je třeba,“ říká kouč, jenž nyní vede i českého rekordmana Ptáčka a podílí se přípravě výškařek Strakové a Marešové. „Nevím, jestli je někdo popostrčil, ale obě za mnou přišly, když skončil jejich trenér. Asi je přesvědčily výsledky, když viděly, jak to funguje s Jiřinou,“ tuší Gorožkov.
