Článek
Už jste si vaši první medaili uložila?
Ještě ne, zatím ji mám v batohu, každý ji chce vidět. Ale s Peťanem (jejím přítelem je český překážkářský rekordman Petr Svoboda – pozn. red.) jsme si řekli, že uděláme vitrínku, kam budeme medaile dávat. Uděláme si tam radši víc hřebíčků, abychom měli motivaci. (úsměv)
Nemrzelo vás, že místo národní hymny na univerziádě hrají tu studentskou?
Mrzelo, bylo by to hezčí. Říkala jsem si, první velké vítězství, kdo ví, jestli nějaké přibude…
Reprezentovala jste i Policejní akademii, kterou studujete. Mnoho lidí si ji spojí se slavnou filmovou sérií, jak to vypadá ve skutečnosti? Chodíte v rámci výuky střílet?
Střelbu jsem chtěla, ale už nebylo místo, snad ve druháku. Ale zatím to probíhá jako normální škola, pak přibudou výcvikové tábory. Já si ji vybrala kvůli tomu, že tam není matika. (úsměv)
Takže kariéra policistky vás neláká?
Právě že láká, dovedu si to představit. Myslím, že by mě to bavilo.
Už jste si zaskákala i na mítinku Zlaté ligy v Oslu, jak vás tyčkařské hvězdy berou?
Pár výjimek ani nepozdraví, ale s většinou prohodím pár slov. Když někomu nedorazí tyče, půjčíme si je. Rivalita tam je, ale nic zlého si nepřejeme.
Co Isinbajevová? Ta patří mezi ty výjimky, které nepozdraví?
Já s ní vlastně ani do kontaktu nepřišla. Ona přijde dvě hodiny před závodem, sama se rozcvičí, pak si zaleze pod deku…
Paní Fibingerová nedávno vzpomínala, jak vás už jako dítě vozili vaši rodiče v kočárku na stadión. Takže jste v atletickém prostředí doslova vyrůstala?
Když naši dělali atletiku, na hlídání nebyl moc čas, tak mě vozili s sebou. Já si to nepamatuju, ale známí říkají, že už jako malá jsem lítala v chodítku po stadiónu…
Pamatujete ještě závodní roky vašeho otce, bývalého vynikajícího sprintera?
On skončil, když mi byl rok. Ale když začal dělat trenéra na Spartě, já s ním jezdila po soustředěních. To byl první impulz k atletice, že jsem se díky ní dostala do ciziny.
Absolvovala jste všechny mládežnické soutěže, od mistrovství světa do 17 let až nyní po ty seniorské. Moc atletů ve špičce tak dlouho nevydrží…
Strašně málo. Lidi u toho nevydrží třeba proto, že nemají podporu. Také jsem před dvěma lety přemítala, že s tím seknu, ale díky podpoře od Petra a rodičů jsem u atletiky zůstala.
To vás brzdily zdravotní potíže, co přesně vám bylo?
Měla jsem rozhozený imunitní systém. Cpali do mě hormony, nepomáhalo to. Nic se mi nechtělo dělat, jen spát... Když už jsem nevěděla, co dál, tak jsem se vykašlala na všechno v Praze, odjela do Plzně a chodila na různé detoxikační kúry. Pak to zničehonic odešlo.
Nyní vás trénuje váš otec spolu s Nikolajem Gorožkovem. Ruští trenéři bývají většinou rázní a drsní, ale pan Gorožkov tak nepůsobí…
Zatím se tak neprojevuje. (úsměv) Kolja je hrozně hodný, neotočí se k nikomu zády. Slíbil mi pomoc, když jsem trénovala u Slávy Patery, pracoval s ním deset let a pak se mnou odešel, když jsem šla na Olymp. Já měla sebevědomí na bodu nula, Kolja říkal, že v létě nebude problém skočit 450, já se mu trochu smála, ale pak to tak šlo. Pro něj není nic problém.
