Článek
Jak reálné bylo, že halu letos skutečně vypustíte?
Doktor mi říkal, že by bylo lepší, kdybych neskákala a neposilovala, aby si záda odpočinula. Už jsem se chystala, že se budu soustředit na venek a na olympiádu.
Co vás přimělo ke změně rozhodnutí?
Začala jsem pomalinku skákat, a když to vypadalo dobře, natáhla jsem si stehno a přišla další třítýdenní pauza… Ale když už jsem slíbila, že do Drážďan pojedu, tak jsem to chtěla dodržet a doufala, že tam tak 440 skočím. Ale těch 462 byl pro mě šok.
Záda vás trápila už vloni, potíže se vám tedy opět vrátily?
Úplně ne, je to lepší. Už to není taková bodavá bolest, ale po skákání je ještě cítím. Chodím k Michalu Trucovi, což je žák Pavla Koláře, snažím se věnovat rehabilitaci, chodím na akupunkturu, perličky, všechno, co jde.
To jste s vaším přítelem, jenž podstoupil operaci achillovky, skoro mohla soutěžit, kdo navštíví víc ordinací…
Je pravda, že jsme se moc neviděli. On pendloval po republice, když obíhal chirurgy, já navštěvovala hlavně fyzioterapeuty. Ale moje potíže jsou oproti těm Peťanovým prkotinou.
Výkon z Drážďan, kterým jste si zajistila i halové mistrovství světa, vás navnadil?
Teď bych měla přitrénovat, abych mohla skákat ze šestnácti kroků a s tvrdšími tyčemi. Ale z nich je to zase větší pecka do zad a bolest.… Takže můžu skákat na měkkých a spokojit se 460, což by šlo v hale, ale pro venkovní sezónu to není řešení. Navíc 11. února mám závodit v Doněcku, kde se skáče na prknech, která kopou, tam by to na měkkých nešlo.
Co jste říkala na téměř zázračné zlepšení Britky Bleasdaleové na 487 centimetrů?
Byla jsem v šoku. Ta holka vypadá antisportovně, ale je neskutečně rychlá a silná, tak si může brát tvrdé tyče a ona to zvládne i hlavou. Byla jsem úplně naštvaná, že já se tady plahočím s technikou, ona se rozeběhne a skočí to jako nic. Asi taky musím zvýraznit své přednosti rychlost a sílu. Prostě kašlu na techniku, tvrdé tyče jsou základ. (úsměv)
