Hlavní obsah

Ptáčníková shání voděodolnou řasenku. Při hymně budu řvát jak malý dítě, tuší

Po kvalifikaci se tyčkařce Jiřině Ptáčníkové draly do očí slzy způsobené únavou a psychickým vyčerpáním. Po finále se jí leskly oči štěstím. Stala se mistryní Evropy, déšť, který bičoval helsinský olympijský stadión, byl pro šestadvacetiletou skokanku zlatý! „Měla jsem dneska strašné štěstí na počasí, mně tolik nepršelo. Byl to závod bez nervů,“ vykládala.

Foto: Matt Dunham, ČTK/AP

Je jednička! Tyčkařka Jiřina Ptáčníková na mistrovství Evropy přemožitelku nenašla a odnesla si zlatou medaili.

Článek

Opravdu jste při finále mistrovství Evropy nepociťovala žádnou nervozitu?

Ne, vůbec. I když jsem v rozcvičení nedala ani jeden skok, nic se mi nepovedlo, užívala jsem si ten závod. Chtěla jsem si ho užít, protože kvalifikace mě strašně vyčerpala…

Jak jste se po ní dávala dohromady?

Vyřešila to spousta telefonátů a podpora od rodiny, známých, od Peťana (překážkář Petr Svoboda – pozn. red.). A také filmy, filmy, filmy.

Jaké?

Miluju animované, takže klasika. Já, padouch, Madagaskar, Doba ledová a tak. Takové, u nichž člověk nepřemýšlí, jenom se směje.

Když jste na první pokus skočila 460 centimetrů, říkala jste si, že minimálně medaili máte v kapse?

Nenapadlo by mě, že to bude medaile. Pak se ale hodně pokazilo počasí, začalo silně pršet. Tím, že jsem to skočila na první pokus, jsem měla hodně velkou kliku. Jsem ráda, že si nikdo nic neudělal před olympiádou. Nebylo nic hezkého, jak se pak rozpršelo. Ale jak pomalu holky odpadávaly, říkala jsem si, že medaile je jistá. Nádherný pocit. Už mi bylo jedno, jestli to Kiriakopuluová skočí, nebo ne.

Sledovala jste pak napjatě její pokusy na 470?

Já už pak moc nevnímala, balila jsem si, abych tam nebyla moc dlouho… Ještě si to nějak neuvědomuju. Tím, že tam nebyla vlajka, ani vítězné kolečko, nic. Jako bych vyhrála mítink a mám radost.

Jako jediná z medailistek jste nedostala vlajku, žádná nebyla?

Nevím, někde se stala chyba. Já ji nikde neviděla… Trochu to mrzí, ale neřeším to. Doufám, že bude zapotřebí v Londýně a tam si to užiju.

V neděli při vyhlášení si konečně poslechnete hymnu. Na Universiádě, kterou jste vyhrála, se nehrají…

Mně bude hrát hymna, to bude fajn. (zasní se) To mě naštvalo na té Universiádě, kde jsem si říkala, že bude hymna a oni hráli Gaudeamus… Já bude ale řvát jak malý dítě! Musím sehnat voděodolnou řasenku. (směje se)

Plakala jste už po kvalifikaci, a když jste se objímala se soupeřkami…

Já začala řvát, když mě Martina Strutzová objala a řekla, že máme medaili a já zlato. Během vteřiny to ale zase bylo pryč… Já řvu furt, mě to uklidňuje nebo nabíjí, nevím. Po té kvalifikaci to byla prostě únava. A hodně velký stres.

Související témata: