Připravuju se o peníze? Asi ano, ale soukromí je pro mě cennější, vysvětluje české eso

Nebylo. Nastavení hlavy bylo jiné jen v tom, že to byl závod mezi dvěma extrémně důležitými akcemi, takže tam nebyl takový tah na bránu. Priority jsou jinde, ale potvrdilo se, že s Paříží mám skvělé zkušenosti, nikdy jsem tam nehodil pod 85 metrů, jednou jsem si tam hodil osobák, jednou vyrovnal, vzpomínky mám krásné.

Samozřejmě radši závodíte, než trénujete. Ale tahle sezona je specifická a olympiáda bere vše. Nechtěl jsem se dostat do stavu, že na druhý vrchol nebudu mít úplně svěží hlavu. Může se i s úspěšnými závody během sezony stát, že ztratíte absolutní koncentraci. A mně přijde, že jsem letos skoro nezávodil, a to mám za sebou pět závodů, všechny za 85, což jsem nezažil.

To byla absolutně jiná situace. Odjížděl jsem na olympiádu s nejlepším výkonem 82,31 jako úplný outsider po zranění, kdy jsem měsíc před hrami nebyl schopný na tréninku hodit 75 metrů. Až pak jsem si začal věřit, v kvalifikaci i finále si posunul sezónní maximum a dopadlo to ideálně, což mě nakoplo na další tři roky.

Atletiku zbožňuju, vždy jsem ji měl rád. Nejen vrhy, ale o běžcích jsem věděl, kdo kdy jak běžel, sledoval jsem to do hloubky. Myslím, že atletika je o číslech a objektivní. Co se změří, platí.

Nevím přesné datum, ale bylo to v květnu 2015 v Kawasaki a pro mě to znamenalo po pěti letech zlepšený osobní rekord a nastartování obrovské šňůry. Protože teď jsem měl šedesátý závod přes 85 metrů, což moc lidí nemá.

Závody nevím, ale hodů má myslím 53, nebo 54. Ale zajímavostí je, že Němec Vetter má svůj desátý nejlepší závod o dva centimetry lepší.

Je z Berlína 2018, kde dostala náhradní pokus, za 48 metrů, přesné centimetry teď nevím.

Z těch velkých typu Diamantové ligy určitě jediný a možná úplně jediný. Nevím proč, ale já většinou mívám nejdelší druhý a pátý pokus. A řekl bych, že i historicky je to docela unikát, mezi muži si nevybavuju závod, kdy by se někdo posunul na první místo posledním hodem.

Od roku 2006 jsem přejížděl z Hostivaře dvakrát třikrát týdně na Duklu a v roce 2008 už jsem byl napevno u trenéra Černého. Ještě jsem byl mladý, abych se dostal do Pekingu, bylo mi sedmnáct, ale ten závod byl neskutečný. Někdo mi říkal, že jsem teď v Římě kleknul podobně jako ona, ale ten její výraz, kdy vlastně nevěděla, co se v tu chvíli stalo, byl všeříkající.

Když sleduju lidi kolem sebe jako Víťu Veselého, který získal medaili na olympiádě v osmatřiceti a bojoval s o dekádu a půl mladšímii kluky, Bára vyhrála mistrovství světa v Londýně v šestatřiceti… Ty velké závody jsou často jiné, nejsou vždy o metrech. Často rozhodují zkušenosti a rozdíly se mažou. Ano, na příští olympiádě mi bude 37, ale nechci se upínat k tomu, že tohle je jediná šance. Sport dělám proto, že ho mám opravdu rád, a pokud budu schopný pokračovat na této úrovni, tak budu.

Já už vlastně jedu tu jejich linii, že ač staršího ročníku, dokážu soupeřit s každým na světě. Asi je to tím, že si předáváme zkušenosti, vidíme, co druhý dělá, a snažíme se to napodobit. I třeba Ind Čopra se mě ptal, jak je možné, že tu máme tolik oštěpařů, kteří dokázali ještě kolem čtyřicítky házet. Já s Víťou vždycky hrozně rád závodil, ukázal mi tu cestu, že se dají sbíral tituly a medaile. Navíc byl obrovský kliďas. A že získal šest velkých medailí? To je fantastická kariéra, zvlášť když ten jeho průlom přišel kvůli zdraví pozdě.

Přijde mi, že na větší závody se hlava mobilizuje líp. A jak od 18 let házím za 80 metrů, tělo je víc zničené. Proto si závody vybírám, změnily se i házecí tréninky, protože házíme celý rok třikrát týdně. A když vidím německou školu, kde jsou schopni hodit padesátkrát za trénink, to u mě nehrozí.

Je to tak. Oba byli schopní mít snad dvacet závodů za rok, a to je devastující.

Pro něho je to složité, že téměř nemůže jezdit domů, protože je tam vždycky na roztrhání. I na závodech lidi prostrkují ruce plotem, aby se ho dotkli. A mít život v tašce podle mě není vůbec příjemné, i když on je obrovský profesionál. Na to, že mu je 26 let, to má v hlavě velice dobře poskládané. A je pravda, že já mám rád svůj klid a prostor, abych spíš konal, než mluvil. Když začínal Facebook, tak jsem to nějak nezachytil a ani mě nelákalo sledovat ostatní. A už jsem do toho vlaku nenastoupil a vidím, že spousta lidí si spíš ty sítě maže.

Určitě ano. Ale pro mě je soukromí cennější než případné finance.

Nevím, jestli se dá naučit, ale já to tak mám. Jak mám atletiku a oštěp rád, neustále tím žiju a snažím se každou částí nejen tréninku, ale i osobního života napomáhat výkonu. Protože vím, že čas, kdy se můžeme sportu věnovat profesionálně na nejvyšší úrovni, je hrozně omezený, tak se ho snažím využít.

Možná je to špatně, ale během sezony, zvlášť před vrcholem, podřizuju všechno tréninku a regeneraci. Zvlášť v mém věku mi zabere skoro stejně času jako trénink. Kdybych to nedělal, nejsem tam, kde jsem, protože co tělu vezmu, musím mu vrátit.

Snažili jsme se tak, byť to samozřejmě nikdy nejde s jistotou, aby do olympiády bylo vše klidnější. Sám nevím, co znamená mít dvě děti, ale počítám, že to bude dvakrát víc radosti i starostí. Ale jsem rád, že se to takhle povedlo.

Je to nejbližší olympiáda, co můžu zažít, další dvě (Los Angeles a Brisbane) jsou extrémně daleko. V Tokiu také být nemohla, tak jsme byli na dálku ve spojení a teď to bude podobné. Budu aspoň klidnější, protože letět už by nemohla, tak by se musela přesouvat po zemi a bylo by to složitější.

Myslím, že usnula. Určitě hrozně moc vehementně fandila, ale pak už potřebovala nabrat energii na zlobení další den. (úsměv) Teď je fakt její skoro nejčastější věta „Táta, do toho“, což ji maminka naučila, to hřeje na srdci.

Hází věcmi, kope do nich. Celkově je extrémně energická a má být po kom. Se ženou jsme sportovci tělem i duší, tak nic nenasvědčuje, že ona by nebyla.