Článek
Atletice se věnovala už na základní škole, jenže pak si od ní dala dlouho pauzu. Jezdila se záchrankou, pracovala na baru, hlídala děti. Do toho dlouho bojovala s bulimií, běhat chodila jen pro radost, plány na vrcholné atletické akce neměla.
Pak se ale k závodům vrátila a její progres se nezastavoval. V roce 2019 se nominovala na mistrovství světa do Dauhá, kde v extrémních klimatických podmínkách a s půlnočním startem obsadila výborné 20. místo. O dva roky později stáhla svůj osobní rekord na 2:28:16, zaběhla si olympijský maraton v Sapporu.
Předloni získala domácí titul a startovala na mistrovství Evropy v Mnichově, které ale zůstane jejím posledním velkým závodem. Potíže s kotníkem se stupňovaly, nevyřešila je ani druhá operace. „Přišla kvůli výrůstkům, ale měla jsem ho před sedmnácti lety třikrát zlomený,“ líčí. Snažila se o návrat, ale magnetická rezonance na konci loňského roku neměla dobré výsledky.
„Není tam chrupavka, je to téměř na sešroubování napevno. Doktor říkal, ať s takovým nálezem neblázním, ještě jsem tomu dala druhou šanci rehabilitací a silovým tréninkem, ale neviděla jsem téměř žádné zlepšení,“ přiznávala. A s nálezem korespondovaly i její pocity.
„Kotník mě omezoval i v běžném životě. Je mi 36 let. Chci, aby ještě nějakou dobu fungoval, a ne vstávat každé ráno s bolestí,“ vysvětlovala. Ale nebylo to lehké rozhodnutí, které zveřejnila, až když narazila na dva roky starou fotku z Pražského maratonu.
„Dost lidí se mě ptalo, kdy mě uvidí na závodech, tak mi přišlo fér jim to říct. Jen jsem sbírala energii a zpracovávala si to,“ přiznává. Když se ohlíží za svou relativně krátkou, ale bohatou a pestrou kariérou, kdy se z hobby běžkyně stala olympionička, zlomí se jí hlas.
„Já myslela, že už jsem smířená,“ polkne slzy. „Ale teprve teď si to uvědomuju, všechno mi zpětně dojíždí, jak jsem začínala běhat při práci brzo ráno, první závod běžela v děravých botách. Vážím si toho a vidím, že jsem dala někomu naději,“ přiznává.
Bude mít na co vzpomínat. „Mistrovství světa v Kataru je ve mně hluboko zakořeněno, to byl zážitek. Cíl, kdy jsem se dostala na olympiádu… Ale celá ta cesta byla nádherná,“ líčí.
Co dál? Běhat kratší vzdálenosti může, hodně kilometrů absolvuje na kole, pořádá běžecké kempy. „V 36 už jsou třeba na řadě i jiné role. A Kristiina předvedla, že hormony dokážou hodně, tak třeba se otevřou jiné dveře. Ale předpokládám, že ne maratonské,“ s úsměvem odkazuje na Kristiinu Mäki a její povedený návrat po mateřství.
