Článek
„V takový závod jsem určitě nevěřila,“ hlásila s užaslým výrazem. Vždyť na jaře šest týdnů neběhala, noha není doteď fit. „Dík patří manželovi, už jen za to, že tu se mnou vydržel čtyři dny, kdy jsem stresovala hodně,“ přiznávala svěřenkyně svého manžela Martina.
Měla pocit, že nemá dost natrénováno, partner ji držel zkrátka, aby si ještě víc neublížila. „Mohla jsem běhat jednou denně, dřív jsem chodila i třikrát. Bála jsem se, že nemám naběháno a on mě pořád přesvědčoval, že mám,“ líčila věčné konverzace manželského páru.
Na zrychlení nezareagovala
V devadesátičlenném poli maratónu v londýnském centru sice kolem 20. kilometru ztratila kontakt s čelem závodu, ale v menší skupince se stále držela v první dvacítce a na rozdíl od některých soupeřek nevadla. „V polovině holky zrychlily, na to ještě neumím úplně reagovat. To je ještě takový stimul, co zlepšovat v tréninku,“ ví jednatřicetiletá vytrvalkyně.
Nyní si v duchu své oblíbené tradice dopřeje odměnu za povedený závod. Po jarním pražském půlmaratónu si na břicho nechala vytetovat srdíčko s motivem psí tlapky, běhu i svých iniciál EVN.
„To je můj život, jak běhání, tak pes. Ještě bych tam měla někam dostat manžela,“ usmívá se. Teď si spolu dopřejí dovolenou na své oblíbené Costa Bravě a pak se vyřádí při vybavování nového domku. „Je postavený, ale ještě nic v něm není. Mají montovat linku, vyrábí se nábytek, tak mě čekají příjemné věci,“ těší se Vrabcová.
