Článek
Jak vás, který jste objížděl vrcholné akce, baví trénovat děti a amatérské atlety?
Mám filozofii, že když přijdete na stadion a hodíte koulí pět metrů, tak abyste hodil deset, musíte odvést nějakou práci, musí vás to bavit a musíte jít za svým cílem. A když se vám to povede, máte radost. Když umíte patnáct a chcete být mistr světa, musíte udělat to samé a radost máte podobnou. Ať je to v Dauhá na mistrovství světa, nebo tady na Přeborech Prahy. A mě naplňuje, když jsem schopný pomoct splnit lidem nějaký cíl. Dobře je to připraví na život, který sport vlastně kopíruje. Nezdary, pády, krizové situace, odolávání stresu…
Co vás naplňuje mimo trénování? Dělal jste i ostrahu na fotbale a při různých akcích.
To byl jen přivýdělek, už jsem toho nechal. Ale teď jsem si otevřel penzion v Prachovských skalách u Jičína, kde bydlím.
Ještě před devíti lety jste i závodil, teď vás neláká si otestovat, kolik byste zvládl?
Vůbec. Já si odsportoval, co jsem měl. Nejsem příznivec Ljub Hermanových ve sportu.
Patřil jste do výjimečné generace, která z prvního mistrovství světa v Helsinkách přivezla devět medailí, což je z dnešního pohledu neuvěřitelné. Čím to bylo?
Myslím, že velkým plusem bylo socialistické zřízení. Abych to vysvětlil: jak byly všechny zákazy, lidi se mohli seberealizovat jen tím, že byli v něčem dobří. Proto měla naše generace takový tah na bránu. A od mistrovství Evropy 1978 v Praze tu šla atletika hodně nahoru.
Teď česká atletika disponuje méně osobnostmi, jednou z nich je ale váš koulařský nástupce Tomáš Staněk. Dříve jste ho trénoval, ale to se ještě jako koulař neprofiloval.
Já ho viděl hlavně jako diskaře. Byl na tom velmi dobře švihově, myslel jsem, že jeho kolena nápor koule nevydrží. Měl jsem ho do devatenácti, než šel za lepšími podmínkami do Dukly.
Zdálo se, že jste se nerozešli úplně v dobrém.
To bych neřekl. Jen se jeho světové názory neshodují úplně s mýma. Ale je dobrej.
Co říkáte na současné směřování Světové atletiky, která bojuje o diváky i finance?
Říkám, že to jsou šašci. Lord Coe jako významný bojovník proti dopingu a korupci byl viceprezidentem v době, kdy IAAF vedl Lamine Diack, který je z toho obviněn… Tak buď lže, musel o tom vědět a nic neudělal, anebo je hlupák a ničeho si nevšiml. Za mě je lékem, jak přilákat diváky zpátky, omezit mistrovství světa a Evropy. Když je jednou za čtyři roky, je to zážitek. Takhle se pořád vyrábějí mistři světa a to slovo je, jak říkal Werich, obnošené.
Stále zastáváte názor, že by měl být doping legalizován? Sám jste byl v roce 1985 potrestán za užití stanozololu, k němuž jste se přiznal.
Já bych to upřesnil. Neumíme spravedlivě určit, kdo dopoval vědomě a kdo ne. Někdo má terapeutické výjimky, což považuju za úplný nesmysl, někdo vyvázne, protože bylo kontaminované maso, další uspěje, že se látky dostaly do těla při sexu… Na to jsem se mimochodem ptal před dvaceti lety jedné komisařky a řekla, že jsem prasák. Armstronga nikdy nechytli, proč? Protože ho všichni kryli. Pak ho disknou, přijde další a úplně stejnou časovku ujede o minutu a půl rychleji. To je o tolik větší talent než prodopovaný Armstrong?
Neproměnil by se pak sport už jen v souboj farmaceutických firem?
Ale vždyť už to tak teď je. Myslím, že by výkony o moc nevzrostly. Už teď máte spoustu různých doplňků a je jedno, jestli je to potravinový nebo lékařský doping. Podle mě dopuje sedmdesát procent lidí na planetě, když počítám kafe, colu, energetické nápoje.
Doping je ale definován jako užití zakázaných látek, v běžném životě zakázané nejsou.
Protože jsou v tom peníze. Účinky léků se zkoumají pět let, u doplňků škodlivé účinky nikdo nezkoumá. Proč je víc zástav srdce? Jdeme proti dopingu tak tvrdě, že sportovci víc kolabují.
Řada sportovců, kteří užívali doping, naopak v mladém věku zemřela…
Kdysi zemřel na Tour de France Brit Simpson, měl podle tehdejších pravidel s sebou jen dva litry vody v tom vedru. Ale říká se, že umřel jen kvůli dopingu… Občas slyším, že by po legalizaci byla startovní čára pokřivená. Naopak, všichni by měli stejnou. Teď jsou výjimky, lepší a horší právníci. Proto myslím, že ne nejlepší, ale nejspravedlivější je doping povolit.
Stalo se, že by kvůli vašim názorům a dopingové minulosti někdo z rodičů nechtěl, abyste trénoval jejich dítě?
To ne. Jen svaz mě nezařadil jako trenéra Sportovního centra mládeže za moji dopingovou minulost, jak mi sdělil. Takže, když jste přesně před 35 lety byl pozitivně testován, máte smůlu.
Koulař Remigius Machura junior
Váš syn a svěřenec Remigius byl juniorským mistrem Evropy. Jenže pak dostal dvouletý trest za pozitivní test na růstový hormon. Mrzí vás, že se k atletice nevrátil?
Sám byl zhnusený. Když s ním bylo řízení, poslali mě do vedlejší místnosti a já slyšel, jak se dohadovali, že ho potrestat musí a snad nebude dělat brykule. Tak jsem si říkal, proč tam jde, když je rozhodnuto. Byl vyřazen z činnosti za důvodné podezření, ne za usvědčení. Lékařský názor je nezajímal. Měl jít do Dukly, trénoval sto metrů od Antidopingového výboru, to by musel být blbej. Myslím, že hrál roli můj názor, že výbor není moc dobrá instituce.
Teď už má váš syn taky děti, vy devítiletá dvojčata. Zůstane jméno Machura v atletice?
Vnuk nevypadá, že by měl být atlet, zatím ho tatínek směřuje k americkému fotbalu, vnučka hraje basket. Mám vnučky i od dcery, ale beru to tak, že sport vás připraví na život, než že by měli být vrcholoví sportovci, tak to měl i můj táta. Proto mi vadí, že když olympiáda vznikla na principu kalokagathia, tedy souladu těla a ducha, teď se řeší, že třeba budeme vrhat koulí palcema na ovládači počítačové hry. Zase jen peníze, to se sportem nemá nic společného.
