Článek
Běhat začala systematicky až po narození svých tří synů, přesto se dostala do domácí maratonské špičky, mezinárodní úspěchy sbírá i na delších tratích a v běhu do vrchu.
Z bytu, který měla přímo na ostravském stadionu klubu MK Seitl, vyrážela na své tréninky i za klienty běžeckých kurzů. Jenže zářijové povodně ji připravily o byt, věci, zázemí… „O všechno,“ vystihuje.
Věděla, že se blíží velká voda, proto všechny věci začala skládat pod střechu. Jenže realita byla mnohem horší. Voda z Odry se navalila do bytu, a tak vyskočila z okna a snažila se zachránit, co ji v ten moment napadlo.
„Ta hlava reagovala zvláštně,“ vypráví s odstupem tří týdnů. „Kdybych to slyšela od někoho jiného, tak bych si myslela, že mu to nemyslí,“ říká Pastorová.
Do batohu, který běžně nosí, si rychle dala čerstvě upečenou tvarovou buchtu. „Ale v ten moment mě nenapadlo si vzít běžné potřeby jako kartáček nebo hřeben,“ líčí. Autem vyrazila do Teska koupit suché prádlo a kalhoty, aby měla aspoň něco na sebe.
Přijde mi neskutečné, co se může v mém životě stát. Ráno jsem seděla a přemýšlela, jestli kvůli hrozícím záplavám mám...
Posted by Petra Pastorová on Monday, September 16, 2024
„Pak jsem tři noci nespala a obviňovala se, ale to k ničemu nevede,“ ví. V bytě zůstaly kromě běžných životních potřeb i ty běžecké: oblečení, běžecký pas, masážní a regenerační přístroje.
Ty už se zachránit nepovede, do bytu se také dlouho nevrátí. „Přes zimu určitě ne, teď se všechno stříká savem… Zatím jsem se nasáčkovala k mamce, jsem za to vděčná, ale řeším nějakou náhradní variantu, abych to měla blíž do Ostravy,“ plánuje.
Teď už své vyprávění občas proloží smíchem, náladu jí pomohla zvednout vlna podpory nejen z běžecké komunity, když na sociálních sítích o své neradostné situaci informovala. „Jsem moc vděčná všem. I za slova podpory, někdo poslal peníze, moc děkuju,“ opakuje.
„Chodily mi i balíčky věcí, a jak žiju v krabicích, občas z nich vytáhnu věci, které si říkám, že bych si nekoupila. Pak si je obléknu, kouknu do zrcadla a říkám si, že v nich vypadám vlastně dobře,“ usměje se.
Na běh, který je jinak na jejím každodenním programu, neměla čas ani psychické síly. Proto byla ze sebe hodně překvapená, když v polské metropoli zaběhly rychleji jen tři ženy. „A ten čas jsem vůbec nečekala, bez přípravy,“ neskrývá.
S titulem už nepočítala
Možná jí paradoxně k výkonu pomohlo, že myšlenkami byla trochu jinde. „Opustily mě emoce, běžela jsem s takovým volným pocitem. Spolu s Dominikou Stelmachovou, polskou ultramatonkyní a svou kamarádkou. Normálně bych ji brala jako soupeřku, ale teď jsem ji tak nevnímala a jen si běžela,“ popisovala své pocity.
Letos při absenci Hrochové se Stewartovou získala na Pražském maratonu svůj rekordní, šestý maratonský domácí titul. A to běhá teprve od svých 32 let. Kolik jich ještě přidá?
„Vždyť já už s tím nepočítala ani letos. Nejdůležitější je zdraví, jsem strašně ráda, že ve 47 letech pořád můžu takhle běhat. Závodnický pocit ze sebe nedostanu, ale také vím, že věk nezastavím a jak se mi každé ráno vstává,“ usměje se.
Teď přijde mistrovství světa
Pastorová ale díky své běžecké výkonnosti nesbírá úspěchy jen v Praze či při Ostravském maratonu, jehož je ředitelkou. Zaběhla si maratony v Thajsku, Dominikánské republice, Ománu…
„Letos jsem byla na nejslavnějším ultramartonu Comrades v Jihoafrické republice. Měří skoro 90 kilometrů a byl to jeden z nejhezčích závodů, jaký jsem kdy běžela,“ přiznává. V prosinci ji čeká cesta do Indie, na mistrovství světa na 100 kilometrů.
„Držím na té trati český rekord a s Ottou (trenér Seitl) jsme si řekli, že tam ještě rezervy jsou. Záleží na podmínkách, bývá tam vedro a vlhko, už jsem to tam vloni zažila při šampionátu na 50 kilometrů,“ říká s vírou, že i při vypořádávání se s následky ničivých povodní si najde čas na tréninky. „Doufám, že to půjde,“ dodává.
