Článek
Pocity po obou splněných limitech předpokládám nejdou srovnat.
Tohle je velká odplata a zadostiučinění po tom, co se mi nepovedlo před třemi lety. O to víc jsem se chtěla dostat do Paříže. Jenže forma se musí načasovat na jediný den v roce a to vyšlo, předchozí letošní maratony nebyly ideální.
Je pravda, že po květnovém pražském maratonu jste byla spíše skleslá. Kdy se vše začalo lámat k lepšímu?
Po mistrovství světa v Budapešti. Věděla jsem, že mám jedinou šanci a ve Valencii to bude buď, anebo. To byla meta, na kterou jsem se chtěla připravit. Je pravda, že od loňského mistrovství Evropy v Mnichově jsem na tom nebyla dobře. Prodělala jsem nemoci, zranění, do závodu jsem pak šla se střevními potížemi… Po Budapešti jsme změnili trénink, objemově jsem naběhala míň, ale kvalitněji. A když se daří tréninky, jde nahoru sebevědomí.
Takže jste do Valencie odjížděla s vírou v takový čas? Osobní rekord jste si zlepšila skoro o čtyři minuty…
Ten čas mě překvapil hodně. Odjížděla jsem s cílem olympijský cíl splnit (2:26:50). Ale věděla jsem, že to bude stát spoustu úsilí a je to velký skok od času, který jsem dosud zaběhla. Tohle byl závod, který mi v kariéře chyběl. Dosud jsme se spíš z maratonu učili a hledali chyby.
| Očima trenéra Václava Janouška |
|---|
| „Já takový čas trochu očekával. Moira byla zdravá, příprava se povedla, viděl jsem, že trénink zafungoval. A předvedla výkon, na jaký má. Už půlmaraton v Málaze naznačil, že to může být dobré, tím jsme si trochu nacvičili model příštího roku s mistrovstvím Evropy v Říme a olympiádou. Moira se má ještě kam posouvat. Z každého maratonu jsme si něco vzali, i tady jsme si hned po závodě říkali, že si za týden dáme zpětnou vazbu, co udělat jinak. Ta cesta dopadla krásně, ale rezervy tam ještě jsou.“ |
V čem jste se tedy s trenérem Václavem Janouškem poučili?
U mě byl háček stravování. Naučila jsem se jíst ve velkém, upravili jsme i tréninkový plán, Valencie je jedna z nejrychlejších tratí na světě. A pořád někdo běžel kolem, nikdy jsem nebyla sama, i boty mi sedly. Co nám tři roky utíkalo, se teď sešlo…
Jak jste zvládla změnu stravovacího režimu?
Snažila jsem se příjem postupně navyšovat, založit stravu na vysokém energetickém příjmu, abych se předzásobila, protože když vám v závodě dojde, je to špatně. Musíte reagovat i na počasí, možná jsem to i přepískla, v závěru žaludek nevydržel. Ale hrálo roli i to, že maraton je velká zátěž pro tělo, a když jsem vyběhla z poslední zatáčky a viděla, že padne limit, tělo vyplo a všechno šlo ven. Představovala jsem si, že si ten doběh užiju víc. (úsměv)
Běžecké boty posunuly v posledních letech maratonské časy o pořádný kus dopředu. I vy jste běžela v novém modelu.
Bylo to i určité placebo. Když jsem je vzala poprvé, byla jsem nadšená. Těšila jsem, že v nich budu závodit, i to mi dodalo dávku sebevědomí. Tyhle boty mají zatím jen běžci sponzorovaní Pumou, ale jsou normálně schváleny. Jsou dobře utlumené, což šetří energii při dopadu a neodchází ta energie do země. Je pravda, že dřív byl trend minimalistických bot s co nejmenší podrážkou, teď se to změnilo. A když 30 kilometrů necítíte tvrdé nárazy, dělá to strašně moc.
Už jste za rekord stihla nějak odměnit?
Asi se teprve odměním, zatím to vstřebávám. Určitě to budu chtít oslavit, sportovci se většinou takovým akcím vyhýbají, ale teď bude nejlepší příležitost. (úsměv)
Další maraton přijde až v Paříži?
Ano. Letos jsem běžela tři maratony, což je nadprůměr. Budu chtít zůstat na silnici a na jaře absolvovat nějakou desítku nebo půlmaraton, když se naskytne pěkný rychlý závod.
Na olympiádě určitě k favoritkám patřit nebudete, co může být vaší metou?
Když stojíte na startu maratonu, osobní rekordy se anulují. Všechno se musí sejít a je šance, že to někomu ulítne o tři minuty nebo běží o deset minut pomaleji.
