Článek
Dojde tedy k návratu symbolicky ve vašem rodném městě?
Ve čtvrtek mám testovací překážkový trénink, podle něj se rozhodnu. Určitě tam chci, Třebíč je má srdeční záležitost. Jen mě trochu teď zlobilo tříslo. Jak jsem dlouho neběhal, a nohy nebyly zvyklé na rychlé pohyby, předem mě fyzioterapeut Pavel Kolář upozorňoval, že budu mít různé bolístky. Už při soustředění na Kanárských ostrovech jsem si lehce natáhl jedno tříslo a za čtyři dny to odeznělo. V pátek na tréninku jsem si natáhl druhé, ale zase je to pryč.
Asi jste teď u každého náznaku problému obzvlášť opatrný.
Musím na sebe dbát o sto procent navíc. Dřímá ve mně taková bomba, jsem připravenej na velký výkon, ale tělo se s tím musí sladit. I pan Kolář byl překvapený, jak vypadám. Že jsem vyrýsovaný, prostě připravený sportovec. To mě potěšilo.
Jaké to je se po třech letech opět chystat na závod?
Je těžké se krotit. Trhal bych tartan už očima. Ale všechno musí být v pořádku. Cítím se na dobrý výkon. První závod jsem chtěl běžet v Čechách, kde si hlava ujasní, že jsem zdravej, pak budu přidávat. Jasně, že neposadím v prvním závodě lidi na zadek časem 13,30, i když nějaký výkon mi v hlavě zvoní. Ale ten nepovím.
Limit pro mistrovství Evropy v Curychu byste asi splnit chtěl…
To jo. Podle těch tréninků z Kanáru bych pod 13,78 měl zaběhnout úplně bez problémů. I když je možné, že mě ta hlava bude držet zpátky. Ten čas není tak podstatný, důležité bude si uvědomit, že jsem ten závod přežil a ten druhý pak můžu nakopnout naplno.
Je těžké přesvědčit hlavu, že jste zdravý? Několikrát v minulosti už jste v návrat doufal, byť nikdy jste nebyl tak blízko jako teď…
Po třech letech lapálií, i když cítím, že jsem zdravý, stejně ta hlava asi bude mít strach pustit ten kohoutek energie naplno. To bude hrozně těžké.
Už si představujete, jak na startu zaklekáte do bloků?
Právě kvůli tomu jsem si natáhl to tříslo. Zaklekl jsem a jak kdyby mě někdo přepnul na nějaký velký mítink, já už v uších slyšel výstřel…
Paradoxně jste teď v tréninkové skupině kromě Kateřiny Čechové ten nejzdravější.
Je to zvláštní. Když jsme odjeli na Kanáry, jeden po druhém tam odpadali a já největší lazar zůstal trénovat skoro sám.
Přitom vloni v září jste v jednu chvíli ohlásil, že už nemáte sílu se zdravím bojovat a že vaše kariéra je u konce. Co se pak stalo, že jste sílu získal a dokázal se dát dohromady?
Strašně moc věcí. Jedna z nich je ta, že pár lidí, kteří u mě byli nejblíž, a já je v tu dobu potřeboval, mě podrazilo a otočili se ke mně zády. Já ztrácel víru nejen v sebe, ale i v lidi kolem. Uzavřel jsem se do sebe a chtěl si spoustu věcí ujasnit. Hledal na internetu různá motivační videa a slova, co mě posílí.
Hledal jste povzbuzení i u kamarádů nebo třeba psychologa?
To je složitější. Mám kamarády, se kterými jsem mohl pokecat. Ale ti mi řekli: „Peťane, ty to zvládneš, pořád jsi nejlepší překážkář, jakého znám.“ No jo, ale oni jiné ani neznali. (úsměv) Já hlavně nechtěl prohrát sám se sebou. Umím se smířit s tím, že prohraju se soupeři, ale nemůžu to vzdát sám. Nesmířím se s tím, že mi dali na krk zlato na halovém mistrovství Evropy v Paříži a už nikdy nevyběhnu. Zůstalo při mě málo lidí, ale třeba ti v Centru sportu ministerstva vnitra nebo u nás ve Vittore teamu mi pomohli úplně na maximum a dodali mi chuť se vrátit tam, kde jsem byl. A motivací v mé současné životní situaci je i dokázat lidem, které jsem měl rád a kteří mě odvrhli, že na to mám.
Když se teď podíváte na svou pravou nohu, vzpomenete si ještě občas, že jste o ni málem přišel?
Často na to vzpomínám, možná až moc. V té době jsem hodně ztrácel naději nad vším. Hodně mi v tom pomáhala Jířa (manželka Jiřina Svobodová – pozn. red.), která se o mě starala, i rodina mě držela. Jenže pak jsem slýchal od různých lidí zlé řeči, dostával negativní energii…
Divíte se jim, že vám nevěřili, když i vy sám jste ztrácel víru?
To je nejhorší, že já jim to nezazlívám. To se ve mně dlouho pralo, proč bych na ně měl být naštvaný, když mi tím chováním dávali motivaci. Ale zrovna v tu chvíli člověk potřebuje věřit i v nemožné, ne lítost. Víte co, já jsem na druhou stranu rád, že se mi to stalo. Změnilo mě to od hlavy až k patě. Dřív jsem byl jiný, neměl jsem správnou pokoru.
Jen tahle „škola života“ asi nemusela trvat tak dlouho…
Pravda, ty tři roky byly hodně dlouhé na sebeuvědomění. Fakt mi to změnilo život od základů. Kdybych se nezranil, možná si teď žiju svůj sen. Přišel jsem o něj. Ale teď budu usilovat o to, abych ho začal znovu realizovat.
