Článek
V poslední sérii jste si užil pořádné nervy, ale to pro vás není nic nového…
Já už asi nic jiného nezažiju, než čekat na poslední chvíli. Chudák trenér, ten byl taky na nervy. Ale na velkých soutěžích jsem skoro všechno skákal posledními pokusy.
Měl jste kvalitní celou sérii, tušil jste, že poslední skok byl osmimetrový?
Doufal jsem, ale se strachem jsem se díval, aby tam náhodou neskočilo 799… Ale moc jsem tomu nevěřil, jak jsem měl týden výpadek a teď se do toho týden dostával. Na rovince jsem se cítil, jako bych uběhl maratón.
Jak se vám zamlouval sektor v nové ostravské hale?
Líbí se mi. Trošku jsem měl nervy, že je to úzké. Lítám trochu doleva, tak jsem myslel, že pískoviště netrefím, jako se mi tady stalo na venkovní republice. Ale je to tu rychlé, ve Stromovce jsem měl rozběh 45 a půl metru, tady skoro 48.
Na poslední pokus navíc diváci vstávali…
Registroval jsem to, hrála i muzika, jakou mi trenér zařídil, hecovala mě písnička z Rockyho.
Limit do Portlandu jste nepokořil, věříte, že tento výkon na pozvánku bude stačit?
Snad by mě mohli za těch osm metrů dobrat. Určitě mě to láká.
Poslední týdny jste přitom laboroval se zuby…
Chytly mě před dvěma týdny v pátek. Jeden začal trochu pobolívat, měl jsem je pak nateklé. V sobotu jsem byl s přítelkyní na závodech, doufal jsem, že to splaskne. V neděli už jsem jel na pohotovost a v pondělí mi osmičku tahali a ještě jeden zub, abych měl klid.
Musel jste vynechat mítinky ve Stockholmu a v Glasgow.
Tajně jsem doufal, že bych mohl ještě do Stockholmu odjet. Byl jsem na vážkách, řešil to s trenérem. Nakonec jsme to udělali tak, abych měl od zubů pokoj a mohl jsem se připravit na další závody.
