Hlavní obsah

Ogrodníkovou zasáhl odchod legendy a kamaráda Fryčera. Nemohla jsem uvěřit, říká

Praha

Nelehký byl pro oštěpařskou vicemistryni Evropy Nikolu Ogrodníkovou týden po návratu z tříměsíčního soustředění v Africe. V pátek se naposledy rozloučila se svým blízkým a hokejovou legendou Miroslavem Fryčerem, v neděli si v rodné Ostravě výkonem 62,12 m definitivně zajistila účast na olympiádě v Tokiu.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Nikola Ogrodníková během mítinku Kladno hází 2020.

Článek

Odkud jste se s někdejším výborným hokejovým útočníkem a později trenérem znala?

Mirek byl nevlastním tatínkem mého bývalého partnera, také hokejisty. Znali jsme se někdy od roku 2007. Pro mě to byl strašně blízký člověk…

Jak těžké pro vás bylo se dva dny po pohřbu psychicky zkoncentrovat na závody?

Z toho pohřbu jsem měla strach, je to vždycky nepříjemné, navíc jsem potkala lidi, které jsem dlouho neviděla a zažila s nimi krásné chvíle. Jsem typ, který hodně brečí, ale ten den mě asi osvítila nějaká síla, zůstala jsem v klidu a přijala to tak, že už se na tom bohužel nic nezmění. Nejhorší pro mě byly první dva dny poté, co jsem to zjistila, nemohla jsem tomu uvěřit.

Znamenalo pro vás následné potvrzení olympijského limitu drobnou úlevu, nebo jste věděla, že s vaší výkonností nebude problém překonat 59 metrů?

Abych se přiznala, už jsem počítala s tím, že na olympiádu pojedu a že nebudu s potvrzením limitu bojovat. Ale samozřejmě jsem ráda, že to mám za sebou.

Jaké bylo tříměsíční soustředění v Jižní Africe v době koronaviru?

Fajn, vlastně jsme vůbec nepociťovali, že covid existuje. Jen jsme nosili vevnitř roušku, měřili nám teplotu a párkrát byla zavřená posilovna. Ale začátek byl zvláštní, než tam najeli ostatní Češi, skoro nikdo tam nebyl, jak byla kapacita oproti minulým létům omezená.

S trenérem Janem Železným jste absolvovala už druhou přípravu, je to znát?

V tom jsem byla za odklad olympiády ráda, i když loni mě mrzel. Za ten rok se dá stihnout strašně moc věcí. Loni jsme měnili i kvůli bolavé kyčli návyky v technice, které se, věřím, letos pospojovaly. Zvažovala jsem, že bych v Africe absolvovala i závody, ale byly moc brzo a ke konci soustředění už se žádné nekonaly, proto jsem jela po návratu do Ostravy.

Trenér po vás chtěl nabrat ještě víc svalové hmoty.

To se povedlo, ale pak jsem onemocněla covidem a všechno ztratila. Byla jsem dvacet dnů bez tréninku, pak jsme začali hodně opatrně, jak nás strašili, že covid není sranda. Byli jsme poctiví, zvládla jsem to dobře a v Africe pak zase svaly nabrala, ale ne tolik jako předtím v zimě.

Na ostravský stadion se teď asi vrátíte při Zlaté tretře 19. května…

Určitě s ní počítám. Pak tam mám v plánu několik dalších menších mítinků, v Diamantové lize bude oštěp až v červenci.