Článek
Cítíte satisfakci, že jste na skákání po sérii zranění nezanevřel?
Já i trenér Patera jsme vždycky věřili, že se to může povést. Zkoušel jsem rekord už víckrát, přišla zranění… Trochu se mi ulevilo, ale snad si to za ty roky zasloužím. Je to pro mě takový oddych, že snažení mělo nějaký směr a cíl. Ten rekord není zase tak vysoko, aby nešel ještě vylepšit. Je to výzva i pro Honzu Kudličku, který je v nejlepším věku, získal už velké medaile.
Od zranění v Doněcku 2011 jste se zlepšoval každý rok, ale asi to nebyla snadná cesta.
Bylo to psychicky náročné, když mě Honza začal přeskakovat. Fungujeme dobře jako tréninková jednotka, ale na závodech jsme rivalové, dva kohouti, a vždycky je to těžší pro toho, komu se daří míň. Nebyla to snadná cesta, před zraněním jsem objížděl Diamantové ligy, věřil jsem si, že můžu skočit cokoliv… A cesta zpět byla těžší, než jsem čekal. Je jednodušší se dostat poprvé nahoru než spadnout a dostávat se tam znovu.
Už před dvěma lety jste říkal, že jste kvůli atletice omezil i další aktivity jako lezení…
To už ani nevím, jak vypadá, po skalách jsem lezl naposledy před rokem. Mrzí mě to, je to dobrý doplněk, byť ne v sezóně. Ale je mi dvaatřicet a čím je člověk starší, tím víc potřebuje ušetřit sil.
Co vám tedy proběhlo hlavou, když teď český rekord padl?
Já se tu trápil v rozcvičce, pak byla hodinu pauza a představení skokanů, a najednou v závodě to bylo jinak. Bylo super, že mi trochu radil i Petrov (bývalý kouč Bubky a Isinbajevové), a když jsem tam stál před pokusem na 582, věřil jsem, že to skočím. A fakt tam laťka zůstala, dokonce to bylo skočené čistě.
