Článek
První mítink Diamantové ligy hodně ovlivnil vítr, tyčkaři ani nemohli závodit. Tušil jste, že pro oštěp budou podmínky příhodné?
Právě, že to vypadalo, že budou úplně hrozné. Na místě, kde se většinou hází, foukal extrémní protivítr a hodně se točil špatným směrem. Ale když tyčkaři neskákali, tak nám otočili rozběh. Také nám jeden z manažerů říkal, že bychom měli tyčkařům koupit pivo. (úsměv)
Už ve čtvrté sérii jste zůstal jen 13 centimetrů pod hranici 90 metrů. To jste si řekl, že opět těsně pod vysněnou metou nezůstanete?
I ty dva přešlapy předtím byly dlouhé hody, jen jsem je neustál na čáře, jak foukalo. Ale cítil jsem se dobře a souboj s Andersonem Petersem nahrával tomu, že jsme se začali přehazovat kolem devadesátky.
Když jste odhodil oštěp v páté sérii, radostně jste zapumpoval pěstí. To jste tušil, že letí za devadesátku? V Dauhá nebyly vyznačené čáry…
Třeba hod předtím jsem vůbec netušil, jak je dlouhý, jestli 85 nebo 86 metrů. Když ukázali skoro 90, byl jsem překvapený. Tenhle jsem cítil líp, byl trochu jiný technicky a už tu devadesátku překulil. Byl to super pocit, vždycky jsem o tomhle dnu snil, že přijde.
Už když jste začínal s oštěpem?
Věděl jsem, že 90 metrů je nejzazší meta, co jde přehodit, protože sto metrů nikdo nehodil. Tak jsem si říkal, že by bylo skvělé hodit devadesát a získat olympijskou medaili. A oboje se mi tou obrovskou dřinou a cílevědomostí povedlo.
Teď už odpadnou neustále dotazy, kdy devadesátka padne…
Je to tak. Já tušil, že na tu vzdálenost mám, když jsem hodil 27 centimetrů pod ní. Ale až teď ji mám a z hlavy může spadnout nějaká tíha té devadesátky a můžu jet dál.
Jaká byla první reakce vašeho trenéra Jana Železného?
Gratuloval mi k prolomení devadesátimetrové hranice, že konečně padla. Dost mi věřil celé roky, říkal, že čtvrtý hod měl potenciál ještě na delší metry, což je dobře do budoucna.
Barbora Špotáková má heslo, že je důležité nepřepálit začátek. Nebojíte se, že jste si na sebe upletl bič?
Bylo dobré že mě Peters ještě přehodil, nestrhl jsem na sebe všechnu pozornost a budu trochu v pozadí. Samozřejmě mě mrzelo, že mě přehodil, ale mám devadesátku, a to jde všechno stranou. Já si pamatuju, když jsem hodil v Moskvě v osmnácti poprvé za osmdesát, tenkrát jsem myslel, že nikdy nemůžu hodit dál. Ty dny se nezapomínají.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Pomohlo vám k psychické pohodě i narození dcery Emmy?
Jsem takový celkově klidnější. Už olympiáda mě nakopla, ukázala mi, že jde dosáhnout všeho, protože nic víc než olympiáda není. Dalo mi to obrovskou chuť do tréninku, to je alfa a omega všeho, když vás každý trénink baví. A další věc je samozřejmě tělo, které mi po pěti letech drželo, pak jde zvládnout všechno.
Doma vám zjevně věřili, vaše manželka Lucia se na sociálních sítích pochlubila dětským bodyčkem pro dcerku s nápisem 90 m, Dad is my hero (Tatínek je můj hrdina)…
Já to vůbec nevěděl. Hodně mě potěšilo, že měla udělané tričko s 90 metry. Je to fakt čerstvá záležitost, nechala to dělat v týdnu. Říkala, že by ho musela někde schovat, abych ho nenašel. Tak bylo ideální, abych to hodil hned a nemusela to nikde schovávat. (úsměv)
