Článek
Devětatřicetiletý Štybar přiletěl speciálně kvůli závodu do Prahy z Belgie, kde s rodinou žije. „Nečekal jsem, že to bude tak vážné a budu tu sedět i na tiskovce,“ usmíval se na předzávodní tiskové konferenci, kde vystoupil po boku elitních keňských i českých vytrvalců.
Zaběhnout si půlmaraton bylo mezi vašimi plány po konci kariéry?
Spíš to uzrálo až v posledních měsících. Můj plán byl běžet na podzim závod na Mallorce, ale klasicky jsem to přepísknul a natáhl si adduktory, tak jsem to nezvládl. Tak jsem koukal do kalendáře, kde bych mohl běžet, a teď jsem tady.
Je to první krok k dalším závodům, třeba i maratonu?
O tom teď ani nechci mluvit, jestli bych ho zvládl. Začnu s tímhle závodem a pak uvidím, jak se mi to bude líbit, co všechno mě bude bolet a jak dlouho mi bude trvat, než vstanu z postele.
Máte v hlavě čas, který byste rád zaběhl?
Nemám žádný cíl. Celý život jsem si stanovoval cíle, teď si to chci vychutnat, užít si atmosféru…
Jenže vrcholoví sportovci to často mají tak, že když mají startovní číslo, tak se v nich stejně probudí touha být co nejlepší…
Myslím, že se mi to určitě stane. Jsem stoprocentně přesvědčený, že vyběhnu moc rychle, klasicky si budu říkat, že to zvládnu, a poslední čtyři kilometry umřu. (úsměv)
Zdeněk Štybar a šéf seriálu RunCzech Carlo Capalbo
Jak rozšířený je běh mezi cyklisty?
Já běhal v přípravě na cyklokros, ale tak mezi pěti a osmi kilometry, v lehkém tempu. Rád jsem se vždycky ráno před snídani proběhl, než jsem šel na kolo. Ale dlouhých běhů jsem se bál, abych si zbytečně něco neudělal, přece jen je to jiný pohyb.
Až teď jste v přípravě na pražský půlmaraton přidával?
Myslel jsem, že toho stihnu víc, ale poslední týdny jsem dost cestoval a mám zažité z kariéry, že když jsem měl delší náročný den, nešel jsem běhat, abych si nepřivodil nějaké zranění, ale nejdřív další den jsem šel na kolo, abych se srovnal. Až minulý víkend jsem si vyzkoušel sedmnáct kilometrů a celkem to šlo, tak věřím, že minimálně doběhnu.
Ještě jste si hned po příletu do Česka zaběhl charitativní běh na pět kilometrů.
Já se šel ráno proběhnout a jel na letiště. Sedl jsem do letadla a viděl jsem na Instagramu, že tam Jirka Ježek dává, že se koná Česko běží modře na podporu autismu. A tím, že náš syn má autismus, jsem neváhal. Přiletěl jsem, v půl sedmý vyšel z letadla, našel nejbližší obchod, koupil si kalhoty a tričko a šel na start. Nebylo to ideální, ale bylo to pro dobrou věc, která je mi blízká.
Běžecký závod absolvujete úplně poprvé?
Jen u nás ve Stříbře jsem od té doby, co umím chodit, závodil na Vánoční míli. Vždycky na Štědrý den, pro dospělé má 3,2 kilometru. Víc nikdy.
Díval jste se na to, jak si na půlmaratonech vedli třeba vaši někdejší cyklističtí soupeři jako Mathieu van der Poel nebo Mark Cavendish?
Ne, ani nechci, protože vím, že bych pak posledních pět šest kilometrů koukal, jestli můžu ještě zrychlit, nebo ne. A já chci fakt běžet na pocit.
Třeba Cavendish běžel půlmaraton za 1:57, od trénovaného profesionála by možná člověk čekal lepší čas. Jeho byste asi měl na dálku zdolat.
To doufám. (úsměv) Mě překvapilo, jaká se na něj snesla kritika, že jako nedávný profesionál šel skoro pěšky. Mně naopak přišlo super, že také podpořil dobrou věc, má nějakou novou motivaci, novou životní etapu, tak by si zasloužil spíš aplaus než kritiku. Byl sprinter, nikdy neběhal, jsem skoro přesvědčený, že si den předtím nandal kecky a šel do toho, jak ho znám. Ale rád bych mu po závodě napsal zprávu, že jsem ho porazil. (úsměv)
Paralympijský cyklistický šampion Jiří Ježek bude tradičně i na startu Pražského půlmaratonu. Už proběhlo nějaké hecování?
Ještě ne, ale něco proběhne, to je jasné.
