Neskutečný a krásný závod, uznal Železný. Výjimečnému kouči se splnil sen

Jan Železný už toho ve své závodnické i kariéře zažil mnoho, ale sobotní večer jen tak něco nepřekoná. Vždyť dva české atlety na stupních vítězů viděly jen před 34 lety Helsinky, kdy na čtvrtce doběhla za Jarmilou Kratochvílovou stříbrná Taťána Kocembová a za vítězným diskařem Imrichem Bugárem skončil třetí Gejza Valent…

„Neskutečný, krásný závod,“ vykládala oštěpařská legenda, jejíž sbírka je nyní bohatší o dvě trenérské medaile. „Ale nejlepší jsou kluci. Kdyby na to neměli, tak nemám šanci jim pomoct,“ skromně hlásil světový rekordman.

Vadlejcha výkonnost během sezóny opravňovala k myšlenkám na boj o medaili, byť dosud nikdy žádnou nezískal. Ale Frydrychovo oštěpařské zmrtvýchvstání lze směle zařadit mezi senzace šampionátu.

„Já už na hotelu před závodem byl tak zvláštně nervózní a říkal si, že to bude dobré. A oba na rozhazování vypadali v pohodě. Kuba si moc věřil a Frýďovi pomohla kvalifikace, chytil se a šel po tom,“ popisoval Železný.

Jak výjimečný český oštěpařský večer probíhal? Vetter předvedl hned na úvod nejdelší hod celé soutěže 89,89 m, zatímco Vadlejchovi první pokus vůbec nevyšel. „Představoval jsem si lepší začátek,“ přiznával.

Pak se ale v momentě, kdy tribuny žily rozlučkovým závodem Mo Faraha, rozběhl a jeho oštěp dopadl až těsně před čáru ohraničující devadesátku. Po chvíli na světelné tabuli naskočilo 89,73 m, osobní rekord o 171 cm, jen šestnáct centimetrů za Vetterem!

„Nejdřív jsem vůbec nevěděl, jestli je to 87 metrů nebo 90, tak daleko nevidím. Ale cítil jsem, že to bude dobré, a když to pak změřili, byl to skvělý pocit,“ neskrýval šestadvacetiletý Vadlejch.

Jenže nic neměl jistého, zezadu dotíral olympijský vítěz Thomas Röhler. „Ale já se možná nejvíc bál Péti,“ přiznal Vadlejch. Tři nejdelší hody druhé poloviny totiž předvedl Frydrych, jenž se do Londýna nominoval až v posledním možném závodě a sedm let marně hledal formu z úvodu kariéry.

Ve čtvrté sérii předvedl 87,93 m, v páté hodil na chlup stejně. Jenže na Röhlera to bylo pořád málo. Poslední šanci už Frydrych nepustil. Hodil 88,32 m, osobní rekord z roku 2010 konečně přestal platit, a především se o šest centimetrů dostal před Röhlera!

„Cítil jsem strašnou sílu i motivaci. Trenér mi říkal, co musím udělat, aby oštěp odletěl třeba až za devadesát. Ani ten poslední pokus nebyl ideální. Neletěl vůbec nahoru, ale žral metry a bylo to strašné štěstí,“ neskrýval devětadvacetiletý Frydrych.

Ani jeden se nepřiblížil bouřlivým zlatým oslavám Barbory Špotákové, radost si vychutnávali spíše se širokým úsměvem a v objetí s blízkými, kteří seděli hned za oštěpařským sektorem. V čele s klíčovým mužem jejich medailové pouti.

„Když se trenéra ptali, jaký by byl ideální průběh, říkal, že mít prvního a druhého. Tak má druhého a třetího. Ale myslím, že dostat dvě medaile do jedné skupiny je prostě úžasné,“ věděl Frydrych. „Náš trenér je výjimečný. Snaží se nám předat vše, co za ty dlouhé roky nasbíral. Jak pracovat s vlastním tělem, jak být silný v hlavě,“ vyjmenovává Vadlejch.

Na Železném zatím byla patrná velká spokojenost, ale i víra, že své svěřence může posunout ještě dál. „Samozřejmě se říká, že vítěz bere všechno, ale to byl můj sen, aby dva byli na bedně. Ještě větší samozřejmě je, aby tam byli tři, i když to už je opravdu velký sen. Ale člověk musí snít. A ukázalo se, že ani ti Němci nejsou až tak neprůstřelní,“ hřálo ho.