Článek
Dcera české matky a skotského otce sbírala úspěchy na dráze i silnici, kvůli vidině startu na tokijské olympiádě si s trenérem Václavem Janouškem pospíšila i s přechodem na maraton. Hned ten první na letišti ve švýcarském Belpu s časem pod 2:30 naznačil její velký potenciál, druhým v Praze za 2:29:28 dokonce splnila limit pro hry v Tokiu.
Jenže unikátně a hořce až jako čtvrtá Češka, místo cesty do Japonska zůstala doma. Ze zklamání se nějaký čas dostávala, přibrzdila ji zranění a v dalších třech maratonech se časům z Belpu nepřibližovala.
S výhledem na útok na olympijskou Paříž si vyhlédla Valencii. Krásné město, maratoncům zaslíbené. Však prosincový termín s ideálními klimatickými podmínkami a rovinatý profil trati přilákal nejlepší vytrvalce světa včetně pozdějšího etiopského vítěze Sisaye Lemmy či legendárního Kenenisy Bekeleho. A jen v ženském závodě padlo dvanáct národních rekordů.
Valencijská mise nezačala pro Stewartovou ideálně. Odložené lety komplikovaly cestu a ubíraly spánek. V neděli ráno už se ale 28letá běžkyně postavila natěšená na start a ze 42 195 metrů ukrajovala přesně podle plánu, možná ještě rychleji.
„Skvělé podmínky i vodiči, běželo se mi dobře. Strojové tempo,“ vyprávěla. Půlmaraton protnula za 1:13, což čistě matematicky dávalo velkou naději na olympijský limit 2:26:50 a snad i český rekord 2:26:31.
Ten zaběhla Eva Vrabcová Nývltová při mistrovství Evropy v Berlíně před pěti lety, kdy získala evropský bronz. Od té doby maratonský svět ještě zrychlil i díky novým technologiím běžecké obuvi.
Však také Stewartová obula nový model Fast-R 2 od značky Puma. A rychlá v něm skutečně byla – ještě víc, než čekala. Podle mezičasů tušila, že její výkon bude kvalitní, ale když v cílové rovince viděla, že pokoří i hranici 2:26…
„To jsem vůbec netušila, ještě teď se mi chce brečet,“ přiznávala i s odstupem autorka českých rekordů na třech nejdelších obvykle běhaných distancích: 10 000 metrů, půlmaraton a maraton.
Pravda, psát o tom, jak si závěrečné metry závodu užívala, by nebylo úplně přesné. „Posledních deset kilometrů už byla procházka peklem, ale o tom maraton je. A závěrečných 200 metrů jsem prozvracela. Když jsem protínala cílovou pásku, tak ze mě vylítla největší šavle, kterou jsem v sobě mohla najít, snad z toho nebudou fotky,“ doufala.
V občerstvování během závodu ostatně viděla jediné větší rezervy. „Ale to je spíš problém organizátorů, mě zachránily dva gely,“ kvitovala po svém životním maratonu.
„Na takový závod jsem čekala. Šla jsem do něj zdravá s povedenou přípravou kromě stresující cesty sem,“ líčila a kouč Janoušek přikyvoval. „Maličkosti, které jsme čtyři roky skládaly, se spojily. Začátek rozběhla na pocity, ve druhé polovině ještě dokázala zrychlit,“ chválil.
„Doufám, že mi tenhle čas a rekord otevře dveře do světové elity. Rekord a limit, to zní neskutečně,“ rozplývala. „A Moira jede na olympiádu,“ radoval se Janoušek s vědomím, že není reálné, aby tentokrát čas Stewartové překonaly tři české vytrvalkyně…
