Nejlepší oštěpařka světa? Japonka, která mluví česky!

Už přes čtyři roky v centru Chodska nedaleko česko-německých hranic funguje spolupráce, během níž Sekerák přetvořil talentovanou rodačku z ostrova Hokkaido v nejlepší oštěpařku světa. Aspoň podle letošních výsledků a žebříčku Světové atletiky.

Japonka byla dorosteneckou mistryní světa a hledala trenéra, načež se na oštěpařské konferenci ve finském Kuortane potkala se Sekerákem. Domluvili se na spolupráci, která nesla svá rizika. Jazyková bariéra, kulturní rozdíly… A v tu dobu ještě nikdo nemohl tušit, na jak dlouho trenéra se svěřenkyní oddělí covidová pandemie.

Vše ustáli, odměnou jim byl loňský bronz na mistrovství světa v Eugene. A Japonka, která díky parťákům ze skupiny po prvních týdnech v Česku zvládala jen výrazy jako „pivo, ty vole, knedlíky a dobrý,“ už si dnes bez problémů v češtině vyřídí nákup v obchodě.

„Česká ambasáda v Japonsku organizovala lekce češtiny, tam jsem se naučila základy, ale víc pak až tady ve skupině. Mluvení je lepší, ale pamatuju si jen zvuky, jak slova zní, takže si občas myslím, že jsem něco řekla správně, a Seky jen zakroutí hlavou, že to ne,“ směje se.

Seky, tedy 48letý kouč David Sekerák nachystal Kitagučiové ideální podmínky k přípravě. Vybavil posilovnu, sehnal dostatek oštěpů a svěřenkyni ubytoval něco málo přes kilometr od stadionu ve svém penzionu. Kitagučiová tak řeší běžné starosti jako její sousedi. „Zrovna jí přišlo od města, že má zaplatit popelnice,“ hlásí kouč.

„A potřebuju crrr crrr,“ upozorňuje 25letá Kitagučiová, že jí chybí zvonek, což pocítila naposledy v pondělí. „Máme jen centrální do penzionu, takže když dorazila dopingová kontrola, musela jí házet kamínky do okna, aby přišla otevřít,“ pobaveně vypráví Sekerák.

Kitagučiová je v Japonsku podporována tamními aerolinkami, díky nim si může dovolit dlouhodobou přípravu v zahraničí. „Je jejich zaměstnanec, funguje to jako u nás třeba Dukla, jen v rámci soukromých firem. Po sezoně tam chodí do práce,“ popisuje Sekerák.

„Ale ne do letadel, vedu třeba atletické tréninky pro děti nebo další zaměstnance, aby se rozhýbali, když sedí celý den u počítačů,“ upřesňuje jeho svěřenkyně.

„Haruka pomáhá celé skupině, jednak finančně, když s ní můžou jet na soustředění, a samozřejmě se u ní učí i při trénincích,“ popisuje Sekerák.

V domažlické posilovně i na stadionu se tak světová jednička doplňuje s talentovanými oštěpaři Petrou Sičákovou, která ve 20 letech přehodila šedesátku, a o rok mladším Janem Výškou, jenž už se letos přiblížil hranici 75 metrů.

V Česku tráví Kitagučiová zhruba pět měsíců, které už nemusí přerušovat kvůli vízovým pravidlům.

„Museli jsme třeba ze soustředění ve Španělsku letět do Turecka, aby strávila deset dnů mimo schengenský prostor. Tak mě napadlo, že jí uděláme smlouvu jako profesionálnímu sportovci, jako to mají fotbalisté nebo basketbalisté. Domluvili jsme se v kladenském klubu a tahle komplikace odpadla,“ kvituje Sekerák.

Za volant? Radši ne

Do Japonska Kitagučiová létá na domácí šampionát a pak po konci sezony. „Někdy mi rodina a známí chybí, ale teď za mnou přijedou rodiče a pak pojedou do Budapešti,“ těší se s výhledem na světový šampionát, kde bude jednou z největších favoritek.

Čas mimo trénink tráví Kitagučiová v kavárnách či na procházkách po okolí. Cesty autem? „V Japonsku jezdíme vlevo, nedopadlo by dobře, kdybych tu sedla za volant,“ ujišťuje.

Občas jí v Česku dělá společnost japonská fyzioterapeutka. „To je dobře i proto, že až přijedu na mistrovství světa, budu dávat rozhovory v japonštině. A teď mi první naskakují slovíčka v angličtině a češtině, tak se aspoň rozmluvím,“ plánuje.

Bojuje jen s jídlem

Jen domácí strava jí chybí, ani oblíbené knedlíky nemůže jíst každý den. „Japonské jídlo je jiné a oni mají i jinak uzpůsobené trávení,“ líčí Sekerák.

„Občas tělo nereaguje dobře, mám problémy s lepkem. Snažím se jíst hlavně rýži, občas si sama uvařím, jestli se tomu tak dá říct,“ culí se Kitagučiová. A tak vyráží do města na suši. „Je tu jiné než u nás, ale také dobré,“ oceňuje.