Článek
Snil jste před sezonou, že byste mohl rekord posunout?
Vůbec, vždyť jsem měl osobní rekord 8:42… Navíc jsem si v prosinci den před Vánoci vykloubil koleno a natáhl kolaterální vaz, dva a půl týdne jsem měl klid a pak jsem začínal odznova. Věděli jsme na soustředění v Americe, že forma je, osobák jsem si každý rok posouval tak o pět sekund, tak jsem si říkal, že bych se mohl dostat někam k 8:35.
A hned prvním závodem v Karlsruhe jste se posunul na 8:26.
To jsem rozběhl opatrně a skončil sekundu za limitem pro mistrovství Evropy v Římě. Trochu mě mrzelo, že to nevyšlo, tak jsem to chtěl prolomit a rozběhl jsem závod svižněji.
Už když jste vbíhal do posledního kola, tušil jste, že rekord může padnout?
Vím, že mívám silnější finiše, poslední kolo běhám kolem 64-65 sekund, teď to byla taková stíhací jízda. V závěrečné dvoustovce už jsem věděl, že limit padne, ale nad rekordem jsem nepřemýšlel.
Když jste pak viděl na obrazovce váš čas, přišla velká euforie?
Radost samozřejmě byla, ale svět nekončí nároďákem na mítinku. Přede mnou je mistrovství Evropy, takže mi běželo v hlavě i to, že nesmím usnout na vavřínech.
Dušanu Moravčíkovi už je 75 let, měli jste někdy možnost se potkat?
Osobně nikdy, ale v neděli mi volal, což mě moc potěšilo. Říkal, že nemá internet, ale sehnal si na mě číslo a ptal se, jak trénuju, jaké mám osobáky…
Sice už trénujete v Praze ve skupině Hakima Saleha, ale stále jste členem klubu v Uherském Hradišti. Tam vás přivedli k atletice?
Pocházím ze Sadů v Uherském Hradišti, takže tam jsem s atletikou začal. Nikdo z rodičů ale vrcholově nesportoval, cestu jsem si našel sám.
Nejprve k hladkým tratím, čím si vás pak získal stýpl?
Je pestřejší. Poprvé jsem ho zkusil v roce 2019 ze srandy na soutěži družstev, když už bylo jasné, že nepostoupíme, a na dva kilometry jsem zaběhl čtvrtý čas v republice 6:15. Další rok už jsem ho zvládl za 5:55 i s pádem na vodním příkopu a už jsem u něj zůstal.
Zůstalo zatím jen u jednoho pádu? Vodní příkop se asi tak často netrénuje.
Musím zaťukat, další pád nepřibyl. Zkoušíme ho většinou při těch nalaďovacích trénincích na závod, přece jen je to zátěž na achilovky.
Z Uherského Hradiště máte i přezdívku Ťopek. Inspirací byl Emil Zátopek, jehož manželka ve městě vyrůstala, a také tam měli svatbu.
Tím, že jsem byl v klubu jediný na delších tratích, tak mě takhle označovali. A máme stadion Dany Zátopkové, takže je to trochu i srdcová záležitost.
Nicméně už se připravujete ve skupině Hakima Saleha, k němuž jste s dalšími elitními běžci na středních tratích přešel od Jakuba Holuši. Sedl vám tak jeho trénink, když jste se zlepšil o dvacet sekund?
Přešel jsem k Hakimovi po soustředění v Africe na přelomu listopadu a prosince. A trénujeme dvoufázově, předtím jsem v Hradišti trénoval pětkrát týdně. Zjevně mi to sedlo.
Ve skupině trénujete i s dalším výborným stýplařem Damiánem Víchem. Také to dává naději, že se nebude na další posun rekordu čekat opět půl století?
Myslím, že oba máme na to, ho ještě posunout, když sedne závod. Jsem rád, že s ním trénuju, je skvělý běžec, pro mě stýplařský vzor, když tu byl druhý v historii po Dušanu Moravčíkovi.
Mistrovství Evropy v Římě máte teď jisté, živíte i olympijský sen? Ostrý limit je 8:15, ve světovém rankingu byste se musel výrazně posunout…
Sen to je, ale teď je moc daleko. Na 8:15 to není a ani do rankingu moc nekoukám, teď chci mít čistou hlavu na mistrovství Evropy a soustředit se na něj.
