Článek
Vybavil byste si třicáté výročí, nebo vám ho spíš připomíná okolí?
Takové datum se nezapomíná. Ale oslavím ho sportem, buď půjdu na tenis, ping-pong nebo badminton, musím si vybrat správného soupeře, abych zase vyhrál. (úsměv) Ale teď jsem si najal osobního trenéra, protože musím něco dělat. Mám o třicet kilo víc než v roce 1992, naštěstí nejen v tucích, ale i ve svalech. Se 115 kilo už jsem se necítil dobře, deset chci shodit.
S jakými očekáváními jste do Barcelony jel? Hvězdný Dan O´Brien se nedokázal nominovat ani na dva pokusy, když jednou neskočil základ v tyči, pak ve výšce.
Přesně tak, dva pokusy přitom nikdy žádný Američan nedostal. Já měl v hlavě, že jsem pro úspěch udělal maximum a že si nemyslím, že by pro to někdo udělal víc. Ale také že bude záležet na štěstí a na tom, abych neudělal nějakou velkou chybu.
Den před závodem jste si zašel v Barceloně do kostela.
To byl takový můj rituál, věnoval jsem se meditaci pravidelně po trénincích, ale tehdy jsem zašel i do kostela kvůli té atmosféře. Sedl jsem si tam, přehrál celý desetiboj a přál si, ať vyhraje ten, který tomu věnoval nejvíc a byl nejpoctivější. A když jsem odcházel z kostela, připadal jsem si, jako by mě něco nadnášelo. Dodalo mi to víru, že není na světě nikdo, kdo by tomu obětoval tolik, co já.
Během olympijské sezony jste se přitom rozešel s koučem Rudolfem Chovancem.
On tam byl, zajistil jsem, aby ho svaz vzal. A měl jsem po boku Imricha Bugára jako takového hlídače a kouče. Protože já jsem potřeboval hlavně klid. Samozřejmě s odstupem času by možná bylo lepší, kdybych tam měl plnohodnotného trenéra, ale je otázka, jakého. Tehdy byl desetiboj u nás skoro v plenkách, ty zkušenosti se teprve sbíraly. Kdybych mohl mít tehdy jako trenéra třeba olympijského vítěze Romana Šebrleho, jako má teď Ondra Kopecký, tak by to bylo geniální. Může vám říct tolik maličkostí, na které jinak musíte přijít sám.
Co byl pro vás zlomový moment? Oštěp, z něhož jste měl kvůli zranění lokte obavy?
Jsou tři disciplíny, u nichž si desetibojař musí dávat největší pozor. Aby založil ve výšce, přeběhl překážky a založil v tyči. To jsem si chtěl pohlídat a mně k tomu přibyl loket, který jsem si předtím v Götzisu utrhl. Až do olympiády jsem nebyl schopný házet oštěpem, skoro nikdo o tom nevěděl. Také jsem tam hodil o 10 metrů míň, než jsem uměl, ale tím, že jsem měl náskok už přes 200 bodů, nebyl oštěp tak zásadní. Pak už jsem si jen říkal, aby mě na patnáctistovce nikdo nedrcl, nešlápl jsem na obrubník a třeba si nezvrtl kotník.
Olympijský vítěz v desetiboji Robert Změlík a mistryně světa v trojskoku Šárka Kašpárková.
Kdy byly emoce nejsilnější? Po doběhu patnáctistovky, nebo na stupních vítězů?
Po doběhu jsem měl splněno, radost, dokonce mi přišel popřát trenér O´Briena s tričkem z tehdejší kampaně Reeboku Dan (O´Brien) or Dave (Johnson), kde ta jména přeškrtl a napsal pod to Robert. A na stupních jsem byl trochu zklamaný. Čekal jsem ty emoce silnější. Stál jsem tam a říkal si: Kde to je? I na fotkách je to vidět. Problém byl, že jak jsem si vždy před spaním vizualizoval desetiboj i vítězství, představoval jsem si ten pocit silnější. Ale rychle mě to přešlo a řekl jsem si, že kdybych těch dvacet let krásně nesnil, tak by se tohle nestalo.
Sněním jste zároveň připravoval svou hlavu na budoucí úspěch?
Teď už vím, že takové jsou mentální tréninky, ale já to dělal spíš intuitivně. Vyloženě jsem cítil, jak jsem pak jistější, neměl jsem na závodech žádné výkyvy díky tomu, že na to hlava byla připravená. To si myslím, že někteří podceňují. Pro mě to bylo zásadní, já z těch desetibojařů byl nejlehčí a nejslabší, všichni říkali, že vypadám spíš jak vytrvalec. Když jsem zvítězil, zrovna vyhrála stovku překážek Řekyně Patuliduová a ta měla výrazně větší bicák než já. Potom mi volali z Hollywoodu, jestli bych nehrál Tarzana, tak jsem jim říkal, že mě asi neviděli na fotce. Možná tak jedině, když Tarzan teprve vyrůstal. (úsměv)
Kdy přišla tato nabídka?
Měl jsem slovenského manažera, který žil v Utahu. A v roce 1993 jsem se připravoval v Kalifornii, tak mi volali s touhle nabídkou. Šli po takových senzacích, aby pak mohli říkat, kdo všechno ve filmu hrál. Ale rychle se to zavrhlo, to byl nesmysl.
Slavná byla historka, jak jste olympijské zlato ještě v Barceloně ztratil a pak zase získal zpět. Věřil jste, že se s ním ještě shledáte?
Byl jsem na recepci po vyhlášení, bylo kolem půl druhé a byl jsem dost unavený, vzal jsem si taxíka. Měl jsem ledvinku, v ní medaili i svoje fotky. Taxikář mě poprosil, jestli mu podepíšu fotku pro syna. Tak jsem si položil medaili na sedačku, abych vyndal fotky. Podepsal jsem, vystoupil a medaile v černé krabičce na sedačce si nevšiml. Druhý den jsem měl jít do Olympijského domu a koukám: Ty vole, já nemám medaili! Uvědomil jsem si, že je v taxíku, od něhož jsem neměl lístek. Půjčoval jsem si na focení zlato od Honzy Železného, který letěl závodit do Japonska, ale pak jsem byl mile překvapený, že taxikář ji odevzdal a do týdne jsem ji měl.
O´Brien se pak dočkal odvety v Talence, kde vás porazil ve světovém rekordu…
Také mi lidi říkali: Nejezdi tam. Porazí tě a budou mít řeči, že by vyhrál i v Barceloně… Vadil mi ten americký tlak, kdy z toho dělali novou olympiádu. Ale já se nechtěl vyhýbat, i když po olympiádě to byla samá beseda.
Mnohem víc jste si užil asi hodinový desetiboj v Ostravě před plným stadionem, že?
Pamatuju si, že jsem běžel čtvrtku za 55 sekund, což není úplně pomalé, a za deset minut jsem běžel překážky, to jsem měl nohy, jako by se mi do nich zakousli psi. Ale atmosféra byla úžasná, formát vhodný pro diváky, i když jsme to pak upravili na dvouhodinovku, jen škoda, že to dál nepokračovalo.
Vy jste ještě skončil sedmý na olympiádě v Atlantě a stal se halovým mistrem světa v Paříži. Ale kvůli trablům s kotníkem jste skončil ještě před třicítkou. Nelitoval jste?
Jen toho, že jsem šel na operaci. Kotník mě bolel od sedmnácti. Ale když jsem vyhrál olympiádu, udělal jsem tu chybu, že jsem řekl: Vypínám, dejte mi nohu dohromady. Teď bych to udělal znovu, ale u někoho, kdo s tím má zkušenost. I tým kolem mě měl říct, že to bude sice dražší, ale půjdu k někomu, kdo už to operoval, třeba v Americe. Já si v roce 1995 utrhl před olympiádou klíční kost. U nás doktor řekl, že už nikdy neskočím o tyči a nehodím oštěpem. Pak se mi na to podívali v Americe, kde řekli, že to je v americkém fotbale běžné zranění, a reoperovali to. A v dalším roce jsem si udělal dva osobní rekordy: v tyči a oštěpu.
Ke konci kariéry už jste začal kombinovat sport s byznysem. Jak složitý byl přechod k podnikání pro člověka, který žil atletikou od rána do večera?
Někteří chtěli, abych trénoval, ale to by nešlo. Trenér nesmí chtít víc než závodník a já neviděl nikoho, kdo by se tomu chtěl tolik oddat. Pro mě byla velkým zklamáním olympiáda v Atlantě. Byl jsem sedmý, když se vše pokazilo, protože mi zubař dal korunku, místo aby zub vytrhl. A mně přišlo nespravedlivé, že kvůli jedné chybě je vše pryč. Když v podnikání uděláte chybu, máte obrat 80 milionů místo 100 milionů. Ale nějaký výsledek za sebou máte. Před halovým mistrovstvím světa v Paříži 1997 jsem vstával v pět ráno, chodil do práce, byly tlaky, abych nejel. Já vyhrál, ale seděl už jsem na dvou židlích. A to nemůžete čekat, že budete na obou nejlepší. Na mistrovství světa 1997 v Aténách se mi zapíchl hřebík tretry do překážky, udělal jsem dva kotrmelce, podíval se nahoru a řekl si: Děkuji, že jsi mi dal signál, kterou židli si vybrat.
I v podnikání jste prožil nelehké chvíle, po covidu vaše firmy skončily v insolvenci.
Já měl špatnou zkušenost už někdy z roku 1993, kdy jsem začal podnikat s lustry s Američany, kteří mě okradli, když mi dali nějaké bezcenné akcie. A teď jsem se setkal ve špatnou dobu, kdy mi stál hotel v době covidu, ještě s tím, že mě někdo podrazil. Ale zažil jsem, že v roce 1989 na mě spadla činka, zranění ramene i kotníku, vždy jsem si s tím dokázal poradit. Tady je to těžší, i proto jsem začal trénovat, protože to psychicky nebude snadné, ale já se nevzdám, budu bojovat.
Působil jste i v komunální politice, ta velká vás nelákala?
Mě Andrej Babiš oslovil v roce 2011, já mu normálně uvěřil. Říkal, že by chtěl, abych dělal ministra sportu. Tak jsem odpověděl, že určitě ne, maximálně můžu poradit. A povídal jsem mu: Když se vám líbí, jak říkám, že by to mohlo fungovat, tak to je stejné, jako byste chtěl, aby Dukla vyhrála se stávajícím rozpočtem Premier League. Až sport bude mít rozpočet jako kultura, tak to půjde.“ Já tehdy i vstoupil do ANO, byl jsem v Hostivici v zastupitelstvu, ale pak už to stačilo. Přijde mi, že dělají vše pro to, aby slušní lidi z politiky odešli, musíte mít hroší kůži.
Po čtyřicítce jste si ještě zaběhl stovku ve veteránském závodě na Zlaté tretře. Po padesátce vás to už na stadion netáhne?
Příští týden jedu do Lovosic na oštěp a kouli, na veteránské závody. Sportovní nadšenec Jarda Smělý mě tam pozval, tak jsem říkal, že tam nepojedu jen jako nějaká karikatura, ale také si tam zazávodím. Aspoň mě to namotivuje. Když hodím málo, tak se příští rok zlepším.
