Článek
Proběhl cílem, objal se se soupeři, zamával divákům, v náručí se synem Tomášem. „Zatím hraje tenis, teď chce zkusit fotbal a třeba to jednou bude atletika. Nechávám to na něm, a jestli si ji vybere, tak ho v tom podpořím,“ vyprávěl 37letý sprinter, který se na svou atletickou pouť vydal přes 22 lety.
A byla to pestrá cesta. Český rekord individuální (10,16 s) i se štafetou (38,62 s), semifinále mistrovství Evropy. Ale samozřejmě také zklamání i zranění. To všechno se mu promítalo hlavou po cestě na domácí šampionát do Zlína.
„Psala mi na sociálních sítích spousta lidí, všem jsem se snažil odpovědět. Připomínali mi hezké závody, které se mnou zažili, ať už jako diváci, nebo soupeři. Myslel jsem, že za těch 22 let atletiky mě nic nepřekvapí. Ale tohle byly specifické pocity a myslím, že ještě budou,“ tušil.
Ve svém rozlučkovém finále stovky zaostal za svým dlouhodobým rivalem Zdeňkem Stromšíkem o pět setin v čase 10,48 s, svým nejrychlejším v sezoně. Ještě spolu s Dominikem Záleským dokázali posunout nejkratší sprint v českých podmínkách o úroveň výš. Individuálně i se štafetou.
„Pro mě to byla taková zlatá doba českého stometrového sprintu. Ale teď tu roste kvalitní generace dvoustovkařů, třeba se vyvrbí i stovkaři. Já bych si moc přál, abych u toho byl jako trenér,“ potvrdil své další směřování. Však na Dukle si pěstoval svou trenérskou skupinku už v roli aktivního závodníka a ve Zlíně s ní vybojoval v úplně posledním závodě kariéry štafetové zlato.
Se svěřenci si dál minimálně v posilovně dá do těla, jen už nebude muset tolik řešit životosprávu. Aspoň v sobotu večer ne… „Po štafetě jdeme na pivo. Budeme to určitě oslavovat. Do rána,“ rozloučil se s úsměvem.
