Místo dětské prolézačky doskočiště. Kam až může letět hvězdný Duplantis?

V bělehradské Štark areně už skončil veškerý ostatní program halového mistrovství světa, oči diváků včetně českého kouče Štěpána Janáčka byly upřeny jen na Duplantise a jeho úspěšný útok na metu 620 centimetrů.

„Obdivuju, že ze sebe dostal to nejlepší po třech a půl hodinách soutěže, když se dvakrát rozbily stojany, což na tak velké soutěži moc nechápu,“ vypráví někdejší český rekordman a nyní kouč bývalé juniorské mistryně světa Amálie Švábíkové.

Duplantis během rozvleklé soutěže trávil většinu času na lavičce, občas se pustil do družné konverzace se soupeři, s pohybem šetřil. „Byl jsem na semináři, kde přednášeli jeho rodiče a říkali, že jak ve svých věkových kategoriích pořád překonával rekordní výšky, je zvyklý od žáku, že v soutěži čeká dlouho a dokáže si počkat na svůj moment,“ vypráví Janáček.

Duplantis absolutní světový rekord posunul už čtyřikrát. A tak je čím dál častěji přirovnáván k legendě své disciplíny Sergeji Bubkovi, který jen venku zvládl rekord po centimetrech zlepšit celkem sedmnáctkrát. „Vím, jak moc posunul náš sport a chtěl bych dokázat něco podobného. Jako lidé jsme schopni dokázat mnohem víc, než si myslíme,“ tvrdí Duplantis.

Od někdejší hvězdy sovětské tyčkařské školy se hodně liší, slavný Ukrajinec byl na pohled mnohem svalnatější, Duplantisovou doménou je rychlost. „Je tak o dvě tři desetiny v náběhu rychlejší než ostatní. Také v Bělehradě mohl skákat na tyči určené na 97 kilogramů, přitom on má osmdesát. Ale ta vstupní energie do skoku daná rychlostí je klíčová,“ ví Janáček.

A k tomu samozřejmě technika, kterou rozvíjí od předškolních let. „Určitě se může dostat na 625 i 630 centimetrů,“ věří český kouč. I v létě? Tyč je disciplína obzvlášť citlivá na povětrnostní podmínky. „Když mu někde bude foukat do zad, a ještě přidá na rychlosti, minimálně své venkovní maximum 615 centimetrů může posunout,“ tvrdí Janáček.

Od Bubkovy éry 80. a 90. let se atletika výrazně změnila, běžecké rekordy padají i díky vývoji nových treter. A posunul se i skok o tyči. „Výrobci se snaží tyče co nejvíce odlehčit. A umí je individualizovat přímo na skokana podle jeho úchopu. Vyvinuly se i tretry, které dokáží lépe přenášet energii,“ porovnává účastník tří olympiád Janáček.

Na druhou stranu laťky měly dříve delší kolíky ve tvaru hranolu, které na stojanech po dotyku držely mnohem lépe než současné, které mají jen jednu stranu rovnou, a tyčkaři si už nesmějí během skoku laťku „zkrotit“ rukou.

Bubka své rekordy posouval ještě po třicítce, je otázkou, jak dlouho vydrží Duplantis, který s tyčí začal velmi brzy. „Ale on i jeho rodina mají tyčku jako vášeň. Sice skákal od čtyř let, ale měl to jako zábavu. Táta mu místo prolézačky udělal doskočiště, s bráchou se zlepšovali formou hry, k tomu dělal další sporty,“ popisuje Janáček.