Luxus? Trénovat jde i na hnoji, notovala si světová legenda s českou hvězdičkou

Kratochvílová: Občas ano. Lada jezdí na soustředění k nám do Čáslavi, Pardubice, kde trénuje, nejsou daleko. Měla jsem svěřenkyně přibližně stejného věku, tak jsem Ladu vídávala i na závodech už od žákyň.

Kratochvílová: Určitě, tyhle kombinace zvládá relativně dobře, potenciál v ní je. Ale zrovna jsem jí říkala, že ji čeká ještě strašně moc práce, já na to dlouho trénovala. Když bude Lada zdravá a bude mít atletiku ráda, tak se to dá. A pak si najde svou trať, která ji bude bavit.

Kratochvílová: Kdo chce být dobrou čtvrtkařkou, musí zvládat rychlou dvoustovku i stovku. A když bude chtít být dobrou půlkařkou, musí mít rychlou čtvrtku. To je někdy problém světových osmistovkařek, že nemají tak rychlý čas na 400 metrů. Dneska je půlka vlastně nejdelší sprint. Já tam Ladu také jednou vidím. Běhá hlavou, není vyjančená závodnice, že by to přepálila. A osmistovka se musí běhat hlavou. Ale nechci ji přemlouvat, sama jsem doteď srdcem čtvrtkařka. To byla moje disciplína, i když mám světový rekord na jiné trati.

Vondrová: Já myslím, že to chce čas. Pořád mám na čtvrtce lepší čas, tak nemám proč přecházet. Ale zase nejsem tak rychlá, abych se dokázala pořád zlepšovat na čtvrtce, a vytrvalost se dá natrénovat líp. Až přijde den, že už na čtyřstovce nebudu zrychlovat, asi se začneme věnovat víc vytrvalosti.

Vondrová: O některých to říkal, ale ty jsem ještě nezvládla… (úsměv) Jak říká paní Kratochvílová, té práce je přede mnou ještě spousta, spíš se tím opravdu inspirujeme.

Vondrová: Já jsem ráda, že můžu v Pardubicích zůstat. Jsem dál od dění v Praze, občas se ke mně dostanou zprávy, že bych tam měla jít nebo k jinému trenérovi, ale to by podle mě byla blbost. Mám v Pardubicích nejlepší zázemí, jaké si můžu přát, s trenérem nám to funguje, tak nemám nejmenší důvod někam odcházet.

Kratochvílová: Určitě. Já si to na sobě vyzkoušela. Sice jsem závodila za pražský oddíl, ale celý život jsem trénovala v Čáslavi. I když jsem pak trénovala Hanku Benešovou a Lídu Formanovou. Byly jsme daleko od těch center, kde to často všichni na tribuně umí nejlíp. Do tréninku nezasahovalo tolik vlivů a je dobře, že i Lada zůstává. Má klid i dobrého trenéra.

Kratochvílová: Určitě je to motivace. Když jsem skončila, tak mi pak Táňa říkala: „To je taková škoda, že už neběháš. Najednou ti nemám takovou motivaci, přijde mi, že se uklidním vítězstvím, když za mnou není soupeřka.“ Jsem ráda, když je holek víc, navíc mohou udělat dobrou štafetu. To je pro čtvrtkaře ohromná věc, měla jsem velkou motivaci, když jsem neběžela jen za sebe. To bych si přála, aby ještě dvě rychlé holky přibyly.

Kratochvílová: To je pravda, ty za nás nebyly.

Kratochvílová: Přisuzuju to právě tomu, že běžci v téhle zvláštní době nijak nejančili a soustředili se na určité závody. Jsou to vesměs skromní lidé, dokážou pracovat i v době, kdy my si řekneme, že když máme zavřený stadion, nebudeme tolik trénovat. Neřešili, že nebude olympiáda, a zaměřili se na světové rekordy.

Kratochvílová: Když na to člověk nemá, stejně rekord nezaběhne. Můžete mít nejnovější boty, ale stejně to musí být ve vás. Asi může pomoct, když máte tu lajnu před sebou, jsem ráda, když se takové podmínky objevují, ale pořád to je v práci a tréninku.

Vondrová: Vidím to stejně, podle mě je zbytečné nad tím polemizovat. Mohli tam mít místo čáry dobré vodiče… Kdo na rekord má, zvládne ho se světelnou čárou i bez ní.

Vondrová: Asi jsem se trochu přehltila a chtěla moc. Měla jsem problémy s nohou, ale chtěla jsem to doběhat, jak jsem měla pozvánky na své první Diamantové ligy, ty se neodmítají. Byla to chyba, měla jsem sezonu zaříznout hned po mistrovství republiky, když mě noha bolela. I v hlavě jsem věděla, že na tom nejsem tak, jak bych chtěla. Moje chyba.

Vondrová: Ano, tentokrát na druhé noze, po poslední diamantovce jsem šla na rezonanci.

Vondrová: My jezdíme na obyčejnou chatu, ale soustředění nám tam po těch omezeních zrušili. Nejezdíme nikam do tepla, nejsme na to zvyklí. Běháme v parku u nás v Pardubicích, to nám stačí.

Vondrová: Já jsem holka z vesnice. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jezdit na soustředění do Afriky. Fakt mi to nechybí. Byla jsem na Kanárech, ale paradoxně se mi tam nelíbilo. Bylo tam moc lidí, já potřebuju svůj klid, v Pardubicích ho mám.

Kratochvílová: Já myslím, že to je správné, není třeba luxus. Já ho nikdy nezažila, a přesto jsem něco dokázala. Když jsem trénovala Lídu s Hankou, občas jsme někde byly. Ale taky vyrůstaly na vesnici, dvakrát jsme byly na Kanárech a pak mi Hanka říkala, že už se jí tam nechce, ať radši zůstaneme v Čáslavi. Strhla se taková mánie, když jezdil Honza Železný do Afriky a dařilo se mu, že je to ideální na trénink. Já si vždycky říkala, že jeden úsek v teple je jako tři v zimě, tak jsem radši doma běžela tři, tím jsem se motivovala. Já ani nevěděla, že Kanárské ostrovy existují. Jednou jsem řekla trenérovi: „Hele, neměli bychom taky někam jet?“ A on mi odpověděl, že trénovat se dá i na hnoji. A měl pravdu.

Kratochvílová: Nemám velkou skupinu, každý rok se děsím, kolik lidí po maturitě zase půjde pryč. Nejsou tam vysoké školy, lidi odcházejí. Už to dělám hrozně let, někdy mám krizi, říkám si, že už se na to vykašlu a nepůjdu na stadion. Ale ráno je to zase jinak. Atletiku mám šíleně ráda. Pokaždé, když vidím, jak holka nebo kluk dobře běží, říkám si: Kruci, vždyť je to tak pěkné, proč tu atletiku nedělá ještě víc lidí?