Článek
Na Kanárské ostrovy jste vyrazila jako trenérka, v Ostravě vedete Centrum individuálních sportů (CISO). Cítíte se víc jako manažerka, funkcionářka, či trenérka?
Hlavní náplní je CISO, trénuju po práci dceru a ještě jednu atletku. To je spíš koníček, nikdy jsem trenérkou být nechtěla, je to žrout času, dostala jsem se k tomu shodou okolností.
Současné podmínky v Ostravě můžete svým nástupcům závidět…
Jsem šťastná, že se toho dožily aspoň děti. Těší mě, že atletika a sport jsou tu na vzestupu, máme krásný městský stadion, hned vedle ubytovací kapacity, atletická i hokejová hala…
Vy jste se do světové špičky dostala ze skromnějších podmínek, na úplně prvním mistrovství světa 1983 jste získala stříbro na čtvrtce i se štafetou. Pro československou atletiku to byl šampionát s devíti medailemi, jaký se těžko bude opakovat…
Určitě, už o rok dříve na mistrovství Evropy v Aténách byly ty výsledky skvělé. Byli jsme skvělá parta, dodnes jsme přáteli, kteří si mají co říct. Jsem ráda, že ti lidé vstoupili do mého života, sport nám moc dal. Jsme odolnější, lépe zvládáme i situace jako rozvody a úmrtí, jen nesedíme a nepláčeme. Parta, jaká jsme byli, se dnes nevidí, ale je jiná doba, motivace, cíle i zájmy…
Váš nejsilnější zážitek z Helsinek? Čestné kolo po čtvrtce s Jarmilou Kratochvílovou?
Celý šampionát byl krásný, ale asi to opravdu bylo to kolečko. Jarmila mě vytáhla za ruku, za což jsem jí dodnes vděčná, protože jindy mi bývalo po čtvrtce nevolno a pelášila jsem z plochy.
Dvě krajanky ve špičce, to nedělá vždy dobrotu. Mezi vámi žádná rivalita nebyla?
Jen ta zdravá. Nepamatuju, že bychom na sebe byly naštvané nebo zlé. Dodnes se potkáváme na závodech a soustředěních. Vloni jsme ji při sedmdesátinách překvapili celá štafeta a masér. Holky neviděla třicet let, my ji přepadli v Čáslavi a bylo vidět, jak byla ráda.
S časem 48,59 byste na každém dalším mistrovství světa krom jednoho brala zlato. Nemrzelo vás trochu, že jste závodila v éře Kratochvílové?
Bez Jarmily bych nebyla tam, kde jsem, byla moje sportovní máma, hodně mě naučila. Můžu být spokojená s tím, co jsem dokázala. Tehdy v Helsinkách jsem po závodě viděla jejího trenéra Kváče, jak se smál, tak jsem se ptala proč. A on říkal, že je zvědavý, jestli ten výkon někdy překonám. Už se mi to nepovedlo, tehdy to byl závod se vším: emocemi, atmosférou i počasím. Nikdy jsem nebyla na olympiádě, tak jsem to brala jako svoji malou olympiádu.
O hry v Los Angeles vás připravil bojkot olympiády. Kdy jste se o něm dozvěděla?
Na stadionu mi Helena Fibingerová řekla, že nepojedeme a naším vrcholem bude Zlatá tretra. Tretru miluju, ale obrečely jsme to. Umím odpouštět, ale tohle jsem nedokázala překousnout.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Hry v Soulu jste pak nestihla po narození své první dcery Lucie.
Plánovaly jsme návrat, ale otěhotněla jsem o tři měsíce později a ty mi pak chyběly. Na to už teď koukám jinak, mám tři děti, které jsou moje tři medaile, a sport je dál náplní mého života.
I olympijské zlato máte doma díky manželovi Jaroslavu Netoličkovi, bývalému fotbalovému brankáři.
To jsem mu samozřejmě zdravě záviděla, ale i on měl pak letět do Los Angeles a mrzelo ho, že nemohl. Ale aspoň jeden olympijský úspěch mohl zažít.
Na dnešní poměry jste končila mladá, ve 27 letech, kdy jste podruhé otěhotněla.
Až když vidím, jak dcera běhá po třicítce, dochází mi, jak jsem končila brzy. Ale měla jsem problémy s páteří a až někdy v 55 letech jsem se díky rezonancím dozvěděla, že jsem měla vrozenou vadu páteře. I tak jsem myslím prožila krásnou kariéru.
I vaše dcera a svěřenkyně Jana Slaninová vám jistě dělá radost. Vloni získala na dvoustovce domácí titul, zlepšila si osobní rekord…
Těší mě to moc a myslím, že ten vztah funguje. Do patnácti tancovala, pak jsem ji začala trénovat a neměly jsme nikdy krizi. Už sama dělá kondiční trenérku a připravuje klienty, aby, až jednou skončí, měla kam nastoupit a nehledala práci jako já.
