Článek
V sezoně jste se dlouho trápil, o to emotivnější je pro vás domácí zlato?
Nevím, čím jsem si zasloužil, že něco takového na konci kariéry zažívám. Je to úžasné, to nevymyslíte. Jsem dojatý, je to fakt nádherné.
Před třetí sérií jste měl namále, potřeboval jste se v soutěži zachránit.
Trochu jsem se pral s rozběhem. Je kratší, za ním plot, tak jsem musel oštěp trošku sundávat. Pak jsem se rozeběhl pomaleji a dokázalo se to spojit. Takové drama, teď úleva, to nevymyslíte.
Tušil jste i po rozpačitém startu sezony, že máte na takové metry?
Je to v určitém smyslu neuvěřitelné. Na trénincích před sezonou mi to šlo, házel jsem podobně daleko, ale to je trénink. A teď, že se to odehraje na domácím stadioně... Po hodech to byly nádherné pocity.
Jak velkou roli hrálo domácí prostředí na poničeném a opraveném stadionu v Hodoníně?
Chtěl bych hlavně poděkovat všem, kteří to tady každý den do poslední chvíle připravovali. Jak jsem se tady zastavil, po tornádu vůbec neměli jednoduché všechno nanovo udělat, aby se to stihlo. Snažil jsem se závod pojmout, že se půjdu bavit. Nebyl jsem úplně v kondici, poslední dny jsem přemýšlel, jestli vůbec budu závodit. Jsem rád, že jsem do toho šel. Padají tu skvělé výkony, spousta překvapení. Je nádherné, že něco takového se děje v Hodoníně.
Vybavíte si obrázek, který jste tu viděl před rokem po ničivém tornádu?
Já se tu byl podívat, do Hodonína jsem přijel asi hodinu po tornádu. Velká poklona všem z hodonínské atletiky, jak se s tím poprali. Fakt to nebylo jednoduché, byli tu od rána do večera, aby se to stihlo. To jsou největší hrdinové těch dvou dnů.
Co se vám tehdy honilo hlavou?
Jste v úžasu, že příroda je schopná něco takového schopna udělat, vzbudí to ve vás pokoru. Na druhou stranu se vám chce brečet. Nebylo to vůbec jednoduché, pro spoustu lidí to byl zásah do života. Ale ty zásahy jsou i příležitostí něco dělat nanovo a jinak a musíte se na to dívat pozitivnějšíma očima než se utápět v tragédii.
Sám jste se zasazoval o to, aby tu oštěpaři házeli z druhé strany.
To už jsme řešili před tornádem, že je třeba házet z druhé strany, protože rozběhy byly našikmo a kratší. Říkal jsem, že když se tu potřebují plnit limity a jsou dobré body do rankingu, bylo by fajn, aby závodníci nebyli omezovaní. Teď nebude jednoduché získat peníze na něco takového, takže i ta tragédie se obrátila v plus.
Spolu s dalším domácím atletem Filipem Sasínkem jste byl tváří šampionátu, připouštěl jste si to?
Nebylo to vůbec jednoduché spíš proto, že jsem celý týden docela kašlal, bolel mě krk. Necítil jsem se dobře, říkal jsem si, že kdyby to bylo někde jinde, tak ani nebudu startovat. Ale když jsem tady a spousta lidí se na mě půjde podívat… Často když nic nečekáte, je tam prostor pro zázrak.
Byl pro vás loňský bronz na olympiádě v Tokiu motivací, že stále máte na velké výkony?
Je vidět, že největší limit je hlava, pro každého. Když nebudete věřit, že můžete něco hodit, protože jste starý, tak nehodíte. Když si dovolíte věřit, že to bude dobré, může se stát něco, co jste si ani nemysleli. A teď se to stalo. Celé to drama, jestli vůbec budu závodit, pak jsem se zachraňoval třetím pokusem, abych mohl házet. To fakt nevymyslíte, je to úžasné.
