Článek
Berete postup jako odměnu za dosavadní průběh kariéry, v níž vás dost brzdily i zdravotní potíže?
Určitě. Ač je to s podivem, je to tady teprve moje druhé mistrovství světa. Velká odměna je to i pro mého kouče (Jan Železný – pozn. red.) za to, jaké s námi má „trápení“, doufám, že bude mít radost po těch našich kvalifikacích.
Byla hodně nepříjemná hodina a půl čekání na výsledky druhé skupiny?
Bylo to napínavé, šla jsem k naší skupině a fandila Báře. Rozhodovaly centimetry, která mě mohly dělit od postupového místa, ale věřila jsem, že 59,65 stačit na to aspoň dvanácté místo bude.
Co vám chybělo k tomu, abyste dosáhla i na kvalifikační limit 61 metrů?
Přišlo mi, že kousek, možná lepší koncentrace. Mám na to, abych hodila ve finále lepší výkon, než je těch 61 metrů.
Jak se dá na finále za jediný den naladit?
To už se nedá. Buď to v člověku je, nebo není.
Nehrozilo na rozlehlém a slušně zaplněném stadiónu přehecování?
Na mě tu nepůsobil tak megalomansky jako na mém prvním mistrovství světa v Paříži nebo v Pekingu, kde jsem přišla a najednou měla takový zvláštní pocit.
Sektor je pro oštěpaře příznivý?
Hází se tu dobře. Většinou mám buď dobrý, nebo špatný pocit a teď to bylo jednoznačně příjemné. I když s hozeným limitem by to bylo ještě příjemnější.
Po pobytu ve výhni stadiónu se půjdete zchladit?
Určitě, dám si jedno vychlazené korejské točené pivečko. (úsměv)
