Jak jsem se stal výjimečným. Legendární Železný vzpomíná na svůj zápis do historie

To je pravda. Byl to fakt těžký návrat, už jsem měl taky nějaký věk (34 let). Ale dostal jsem se do jedné ze svých největších forem na tak velké soutěži. Překonal jsem i olympijský rekord (90,17 m) a tím, že jsem vyhrál potřetí, mě začali označovat za legendu.

Věděl jsem, že když se mi povede vyhrát, budu výjimečný. Za tím cílem jsem šel, ale pak jsem se zranil. Nejdřív jsem si říkal, že bych třeba chtěl ještě jednou hodit za 80 metrů. To jsem přehodil, tak jsem chtěl za devadesát. Přesně si pamatuju i ten zlomový moment. V Paříži jsem hodil 89 metrů a tam jsem pochopil, že ještě můžu něco dokázat, hodit za devadesátku a třeba i vyhrát olympiádu. To jsou chvíle, kdy se to zlomí a vy víte, že nějakou šanci máte.

Já měl ten rok strašné problémy se zády. Jak jsem měl prasklé obratle, pořád mě to trápilo, tak jsem byl moc rád, že hry v Sydney byly až takhle pozdě. Kdyby se konaly třeba o měsíc a půl dřív, nezvládl bych to. Byl to zvláštní rok, ale je pravda, že trénink, jaký jsem měl na soustředění v Brisbane, jsem nikdy předtím nezažil.

Sydney byla mimořádná olympiáda. Lidi byli nadšení, k tomu strašně obrovský stadion. S kamarádem z mládí jsme se domluvili, že mu dám lístky na finále. Věřil jsem, že postoupím, tak jsme se dohodli, že se potkáme na kvalifikaci, kam moc lidí nechodí. Já pak přišel na stadion a první, co mě napadlo, bylo: „Do pr…, kde já ho najdu?“ Tam byl strašný kotel, 90 tisíc lidí ráno a 90 tisíc večer. A byli nadšení, to se ani nedá popsat. Mám z lidského pohledu Austrálii a Nový Zéland moc rád. Ti lidé jsou fajnoví, atletiku mají rádi.

Škoda to je. Ale já si vždycky říkal, že to bylo možná dobře, a kdo ví, co by to se mnou udělalo, jak bych se vyvíjel. Člověk by měl mít trochu skromnosti a čtyři olympijské medaile jsou úžasné. Jediné opravdové olympijské zklamání jsem zažil na svých pátých hrách v Aténách. Tam jsem udělal školáckou chybu, kdy jsem házel relativně daleko na trénincích a neuvědomil si, že už jsem starý a musím víc odpočívat. Měl jsem pak zánět v achilovce, přitom nebylo třeba hodit tak daleko na medaili…

Ty první dvě medaile se dají posbírat rychle. A když vyhrajete první olympiádu ve dvaadvaceti, čas na to máte. Určitě se to někomu povede, ale tyhle závody jsou o momentální formě. A nejen fyzické. Při takových závodech, jako je olympiáda, stres dolehne na všechny a vyhraje ten, kdo to zvládne hlavou. To je vidět na Němcích Thomasi Röhlerovi a Johannesi Vetterovi. Když má Thomas formu, na velkém závodě ji prodá. Johannes se to pořád učí. A když se to naučí, nikdo ho neporazí, jak je mimořádný.

Já třeba nerad házel s klukama na rozcvičováku, radši jen v botech nebo na trávě. Ono vás to totiž pohltí, když vidíte, jak někdo hází strašně daleko, říkáte si, že to bude těžké, ale na stadionu je to najednou jiné. Dolehne na vás stres, nemůžete přešlápnout, a to je u některých závodníků minus pět šest metrů. Ať to byl Sergej Makarov, nebo Patrik Bodén…