Jágr ze Zátoru Štefela chce v Ostravě zaútočit na olympijský limit. Bylo by to doma nejkrásnější, říká

„Třeba nedávno na Beskydské laťce v Třinci s krásnou dírou,“ připomněl Štefela, jedna z českých atletických hvězd Zlaté tretry (28. května 2024).

V květnu v Ostravě by rád zaútočil na olympijský limit 233 centimetrů, který je nicméně o jedenáct centimetrů výše než Štefelovo venkovní maximum. „Budu skákat skoro doma. Je to velká příležitost ukázat, co ve mně je,“ řekl 22letý svěřenec Jaroslava Báby.

Určitě. Tamberi je pro nás velká legenda. Na to, co předvádí, můžeme jen zírat a učit se. I díky němu věřím, že budu mít v Ostravě jedinečnou příležitost skočil limit na olympiádu do Paříže. Kde jinde ho skočit než doma. To by bylo to nejkrásnější. Bude pro mě velká čest závodit na tak prestižním mítinku s tak zvučným obsazením.

Jasně, ale většinou se bavíme po závodech, protože před nimi anebo během nich je uzavřený do sebe, to se s ním ani nedá mluvit. Jde z něj respekt, takže ho raději ani neotravuji. (smích) Je to přece jen osobnost. Ale je to teda týpek.

Svým chováním, nastavením hlavy. Třeba sedíme na mistrovství Evropy po závodě, on přijde a z ničeho nic začne na celou místnost řvát. V tom závodě je to taková jeho maska. A je vidět, že to funguje, že tu hlavu má nastavenou úplně jinak než kdokoliv jiný.

To on umí. Když poprvé skákal na Banskobystrické laťce tak si tam diváky úplně získal. Všichni fandili jen jemu. I kdyby nic neskočil, tak to byl jejich miláček.

Ne, to ne, bál bych se, co by mi udělal, kdyby to uviděl. (smích) To si nemohu dovolit a ani bych to neudělal.

Bylo na medaili, ale trápil jsem se tam. Už jsem si v hale třikrát osahal 230 centimetrů, jsem s halovou sezonou ale jinak nadmíru spokojený. Posunul jsem si osobák a mám na co v létě navazovat. Jen asi musím být lépe psychicky připravený. Třeba v Třinci jsem skočil dvě stě třicet s velkou rezervou, ale jak dali na stojany dvě stě třicet tři, tak mi nějak přeplo, nebo nevím. Musím si na to asi více zvyknout.

Musím to zaklepat. Doktoři se o mě postarali bravurně. Po mistrovství světa se záda vůbec neozvala. V polovině března odlétáme do Tenerife na soustředění. Jsem rád, že mě nic neomezuje a mohu jít do přípravy zcela nachystaný.

Když jsem s atletikou začínal, tak mě můj první trenér Jiří Malysa nějak práskl do Plzně. Nestěžuji si, i když jsem si úplně nemohl vybrat. Jsem tam spokojený, protože ty podmínky v Plzni jsou úžasné. O atletiku se tam fakt starají.

Přesně tak. Jezdil jsem na tréninky do Opavy, tady do Ostravy i do Havířova. Tady ty stadiony jsem projezdil celkem slušně. Takže celý Moravskoslezský kraj je takový můj začátek.

Přečetli. Jen můj trenér už měl trochu jinou vizi. Věděl, že podmínky v Plzni jsou dobré, a věřil tomu, že se o mě dobře postarají. Ale jsem i členem vysokoškolského univerzitního střediska VSC. Bydlím v Praze, skáču za Plzeň a pocházím odsud…

Bylo to na hraně. Moc jsem neskákal, nebyl jsem v tom správném rozpoložení. Vadilo mi, že se mi nedařilo, a potřeboval jsem se kousnout. Ale překonal jsem to a letos už to konečně vypadá na to, že ta sezona bude dobrá.

To úplně ne, ale přemítal jsem, co budu dělat dál, když nevyjde olympijská sezona. Čekat další čtyři roky se mi úplně nechtělo. Ale tím si asi musí projít asi každý sportovec. Jsem rád, že se to vyvrbilo a halová sezona mi vyšla. A teď odpočívám na farmě. (smích)

Nemusím, dělám to rád. Posekám dřevo, navozím ho. Zajdu se s taťkou podívat do chléva. Vždycky mi všechno ukazuje. Teď se třeba narodila jehňata. Tak se pochlubil. To on rád.

To je pravda. Ale u mě to je spíše takové psychické uvolnění. Přijedu domů, posedíme s našima, něco ugrilujeme. Je to parádní. Mám to tady doma rád.