Článek
Dlouho jste neměl po pokusu takovou radost…
Naposledy jsem takhle řval asi v Bělehradě, což byl můj otvírák do světa velké atletiky. Teď jsem byl před tím pokusem čtvrtý, a to by mě trenér asi zabil, kdybych potřetí za sebou skončil čtvrtý (po MS v Londýně a ME v Berlíně). To bych si snad ani nezasloužil.
Ještě ale nebylo vyhráno, i když televizní kamera u vás jako u lídra byla po zbytek soutěže.
Já se ji snažil nevnímat, i když jednou už jsem ji také odháněl. Snažil jsem se po oslavách oddychnout, abych se mohl připravit na další pokus.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Nakonec už nikdo z vašich soupeřů nedokázal zareagovat, sledoval jste poslední pokus Poláka Haratyka?
Bál jsem se i Chorvata Mihaljeviče, ale radši jsem se nedíval. Jen jsem doufal a modlil se, aby se přede mě nikdo nedostal.
Od koho k vám pak přistála česká vlajka na oslavu?
Nevím, kdo ji měl připravenou, ale hodil ji po mně trenér z tribuny. Už Pavel Maslák, než šel na semifinále, říkal šéftrenérovi, ať připraví vlajku.
Jak vysoko stavíte toto zlato? V koulařské špičce už jste několik let, jen ten nejcennější kov vám unikal.
Je to obrovský rozdíl. Vítěz je jen jeden a já jsem straně rád, že jsem si posunul i svůj nejlepší výkon na vrcholné akci. To je v tomhle stavu úctyhodné, musím za to poděkovat fyzioterapeutům i doktoru Barnovi, který mě léčil v Praze. Chodil jsem pořád dokola jen na trénink, za fyzioterapeutem a domů, ale říkal jsem si, že to je nutný kolotoč a když jsem dřel tak dlouho, musí to mít dobrý konec.
Tomáš Staněk ovládl soutěž koulařů a je halovým mistrem Evropy
Věřil jste v něj i před dvěma týdny, kdy se vám zranění stehna ozvalo?
Já mám dvě takový blbý zranění. Jednak ten „nakopávací“ sval, který dává otočce rychlost. Musel jsem si dávat pozor, abych nohu nevykopl moc brzo, měl jsem zatejpované celé stehno. Ještě mám prasklé kloubní pouzdro na ukazováčku, ale před tím pátým pokusem jsem si řekl, že to prostě rozjedu a nemůžu být čtvrtý. Ani jsem nečekal, že to odletí tak daleko.
Jaká bude oslava za současných opatření?
Tady to oslavím symbolicky a epidemiologicky. Ještě musím na test si zase nechat zavrtat tyčinku do hlavy a zítra odjíždíme. Ale ráno se těším, že po patnácti letech, co dělám atletiku, si poslechnu hymnu, snad nebudu brečet… A doma asi oslava proběhne.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Cesta domů asi může být veselá, vaše tréninková kolegyně ze skupiny Petra Stehlíka Markéta Červenková v Toruni poprvé v kariéře postoupila do finále…
Trenér bývá málokdy spokojený, ale teď myslím bude. Markéta na sebe zazávodila dobře, dala si tu osobák, já si vylepšil výkon na velké akci, tak snad nedostanu vyhubováno. (úsměv)
Medaile z vrcholných halových akcí už máte čtyři, kam si je doma vystavujete?
Když jsem získal první, tak mě maminka zaúkolovala, že si mám koupit vitrínu, že prý nebude poslední. Takže mám vitrínu, dole nějaké odměny a trofeje, kterých si vážím, a nahoře medaile. Tahle bude nejvýš, i výš než ten bronz z halového mistrovství světa.
Po krátkém odpočinku už začne příprava na letní olympijskou sezonu, ale cestování do tradiční destinace v Jihoafrické republice je teď složité. Jaký máte plán?
Zažádali jsme si o výjimku na ministerstvu přes středisko a olympijský výbor. Za týden máme letět, ale nevěděli jsme, jak to bude. Až tady po kvalifikaci trenér říkal, že nám výjimku potvrdili, z čehož jsem nadšený. Rand šel dolů, maso bude levné. (úsměv) I Kuba Vadlejch psal, že už se na nás těší, tak tam budeme makat jako velká skupina a zkusíme zůstat zdraví.
