Hrozně jsem ten střevíc chtěla, litovala druhého místa v Ostravě oštěpařka Ogrodníková

V Africe jsme měli velice dobré tréninky, takže jsem trošičku doufala, že výkonnost půjde letos výš a budou stabilnější než v minulých letech. Myslím, že ještě nejsem na svém maximu. Pořád je to teprve druhý závod a závěr rozběhu ještě není úplně dokonalý. Nechytám správné pozice, ještě si čekám na ten správný závod.

Strašně moc bych si přála hodit k sedmdesáti metrům. Věřím tomu, že na to i mám. Jestli to bude letos nebo příští rok, to nevím. Vím ale, že jsem schopná to hodit.

Určitě ano. Jsem takový teplomil, tyhle podmínky mi moc nevyhovují. Ani vítr nebyl nic moc extra, raději bych si počkala na teplejší počasí.

Mě se ten závod moc líbil. Bylo hezké, že jsem měla s kým bojovat. Opravdu jsem se snažila vyhrát, hrozně jsem po tom toužila. Možná mě tohle i trošku limitovalo v tom smyslu, že jsem běžela jak šílená a v konci jsem to nechytala.

Já jsem nikdy s ní nesoutěžila, nesváděla jsem s ní osobní souboje a nebylo to tak ani tady v Ostravě. Chtěla jsem hrozně vyhrát a bylo mi jedno, kdo tady bude. Chtěl jsem ten střevíc a strašně mě mrzí, že ho zase nemám.

Ze začátku to nebylo nic moc, ale jak holky začaly házet, tak ve mně začal působit adrenalin, dala jsem publikum stranou a závodila jsem sama se sebou. Chtěla jsem prostě vyhrát.

Byli jsme tak domluvení. Nechtěla jsem, aby to bylo jako na tréninku, kdy tam je pořád. V určitém smyslu je to dobré, že je s vámi a něco vám řekne. Ale někdy je zase dobré, když je tam závodník sám za sebe a musí si s tím i sám poradit.

Sledovala jsem ten závod a musím říct, že házela opravdu nádherně. Její technika je dokonalá, hrozně se mi líbí. Ukázalo mi to, že to jde. Že na tom není nic složitého.