Generace mimozemšťanů? Mladí Češi psali historii. Jsou výjimeční, říká expert

Obzvlášť kontrast s předchozím šampionátem v kolumbijském Cali je do očí bijící. Z nuly na šest, což je dvojnásobek dosavadního medailové maxima českých výprav. Kde se vzala nová generace českých atletů, která letos rázně vtrhla už i mezi dospělé?

„Můžu si je rozdělit do kategorií,“ vypráví atletický expert Josef Karas. Sám bývalý desetibojař, účastník mistrovství světa, dvojnásobný domácí šampion, nyní úspěšný trenér dálkaře Radka Jušky či čerstvého juniorského světového šampiona Tomas Järvinena.

„Jsou talentovaní atleti, pak hodně talentovaní a potom ti, které bych označil za mimozemšťany, ti jsou fakt výjimeční,“ vypráví. A zástupců poslední kategorie vidí mezi českými mladíky hned několik.

Vedle Järvinena i druhou čerstvou šampionku z Limy čtvrtkařku Glorii Lurdes Manuel, k tomu půlkaře Jakuba Dudychu, který letos zaběhl český rekord mezi dospělými, ale do Limy ho nepustilo zdraví, dálkařskou kometu Petra Meindlschmida, jenž už dokáže opakovaně skákat za osm metrů, a dvojčata Michala a Ninu Radovi, věkem teprve dorostence.

„Michal je neuvěřitelný závodník, Nina roste fyzicky trochu pomaleji, ale hlavu mají oba skvělou a myslím, že i od ní uvidíme ještě velké věci,“ říká Karas na adresu letošních dorosteneckých mistrů Evropy na překážkách, přičemž Michal Rada získal stříbro i mezi borci o dva roky staršími v Limě.

Karas nevidí v nástupu silné generace nějakou systémovou příčinu. „Podle mě je to náhoda,“ tvrdí. Teď ale přicházejí zlomové roky.

Však z osmi předchozích českých juniorských mistrů světa nikdo pak světovou medaili nezískal, byť Denisa Helceletová a Anežka Drahotová se dokázaly výrazně prosadit i mezi dospělými a třeba Amálie Švábíková má mezi elitu výborně nakročeno.

„Když i my trenéři budeme dělat vše správně, atleti budou mít správnou podporu ze svazu i středisek a zůstanou zdraví, mohou to být velice velice zajímavé roky,“ očekává Karas.

Však dospělá česká atletika už vzpruhu potřebovala, přes řadu slibných výkonů přivezla letos z mistrovství Evropy i olympiády po jedné oštěpařské medaili a při ukončení sezony Jakuba Vadlejcha hrozí, že finále Diamantové ligy bude letos bez české účasti.

Na Järvinenovi je, aby prolomil neveselou bilanci svých vícebojařských předchůdců, kteří mezi dospělé vstupovali ověnčení mládežnickými úspěchy i trochu svazujícími nadějemi na navázání na úspěchy Změlíka, Dvořáka a Šebrleho.

„V tohle jsme lehounce prokletí. Ale u Tomase věřím, a neříkám to proto, že ho trénuju, že je v jiné kategorii. Není moc vyzávoděný, není příkladem hormonální poruchy, jak se občas říká, trénuje teď tak na 30 procent toho, jak pak trénují desetibojaři,“ říká Karas.

Jeho svěřence čeká maturita, což je období, kdy se kolem nadějných atletů slétávají nabídky z amerických univerzit. K nelibosti řady trenérů a funkcionářů, kteří poukazují na mizivé procento těch, kteří se za mořem dokázali zlepšit, tak do USA odchází stále více talentů.

Karas v zámoří vyrůstal a studoval v Kansasu, má tak dobrý přehled. „Na rovinu, podmínkami se s Amerikou nemůžeme rovnat, to vidí každý, kdo má aspoň jedno oko a půlku mozku,“ ví. Sám pomáhal zprostředkovat sportovcům studium v zámoří, i jeho lákají na univerzity jako trenéra.

„Trochu se zapomínáme na začátku zeptat těch lidí, proč tam jdou. Jestli atletiku nemají jen jako klíč, aby se jim tam otevřely dveře,“ připomíná.

„Pokud to děcko má na první místě vzdělání, ať jde do Ameriky. Však naše nejlepší Karlova univerzita je v žebříčcích ve třetí stovce a v první je asi 80 amerických škol. Pokud to má napůl atletika a napůl vzdělání, stále tvrdím, že Amerika je správná změna,“ říká.

Jen ty, kteří jsou odhodlaní se za každou cenu prosadit v atletice, by odradil. „Myslím, že by měli zůstat minimálně v Evropě, trenéři tu jsou na vysoké úrovni. Pak musíme vytvořit podmínky pro ně i trenéry, abychom je tady udrželi,“ dodává kouč.