Článek
Mnichov (od našeho zpravodaje) – V cílové rovince se vysmekla ze spíše fotbalového držení za dres Britky Ellie Bakerové, dokázala se posunout v posledním půlkole hned před kvarteto soupeřek a brala v čase 4:05,73 šesté místo, zatím druhý nejlepší výsledek české výpravy na šampionátu.
Co se událo na začátku cílové rovinky?
Při náběhu do poslední stovky mě Britka chytla zleva za dres asi na tři čtyři kroky. Tam jsem si hlavně říkala, že nesmím spadnout. Moc se mi to nelíbilo. Když jsem chtěla poslední kolo zatahovat, tak jsem tam od Britky měla lehce zataženou brzdu.
Na strkanice i lokty jste v závodech zvyklá, držení za dres už jste zažila?
To ne. Ona se mi v cíli omluvila a říkala, že se jí tam zadrhl prstýnek. Asi by se s tím dalo něco dělat, nějaké protesty, ale nic by to neřešilo. Myslím, že šlo být třeba pátá bez tohoto menšího konfliktu. Ale i tak jsem moc spokojená.
Byl to závod, kvůli němuž atletiku děláte? Atmosféra, hezký výsledek…
Jo. Vím, že si dvanáct holek myslelo na medaili a jsou tam jen tři. Bylo by hezké, kdyby to cinklo, ale myslím, že je potřeba k tomu dojít nějak postupně. Je to můj zatím nejlepší výsledek na velké akci. A je na čem dál pracovat. Když to srovnám s mistrovstvím světa v Eugene, tak je zadostiučinění, že jsem mohla bojovat až do cíle.
Takže jste si spravila chuť po nevydařeném semifinále v Eugene?
Rozhodně. Tam je nejhorší, že celý rok na něco dřete, pak je to ve čtyřech a půl minutách pryč a přijde velká zklamání. Takže jste naštvaní na sebe a druhý den musíte jít zase běhat. Ale pak jsou lepší dny jako tenhle, kdy to stojí za to.
Kristiina Mäki při finále patnáctistovky v Mnichově.
Tady jste už během závodu tušila, že máte jste na tom dobře?
Je to většinou poznat i v rozcvičení, i když už se mi stalo, že rozcvičení nebylo dobré a závod pak ano. V prvním kole už tušíte, jestli vám běžení po špičkách nevadí, nebo se každým krokem zabořujete. A znám i ostatní holky, poznám, jestli v tom sedí, nebo se odrážejí. Třeba na Rumunce, s níž jsem byla na soustředění, jsem poznala, že jí to úplně nechutná.
V Tokiu i Eugene vám sebralo síly, když jste závodila hned druhý den. Tady jste byla po dvou dnech volna nabitější energií?
Určitě. Po rozběhu jsem šla běhat, protože jsem měla rozbitý nohy. Ve středu už jsem se cítila líp a ve čtvrtek na rozcvičení jako kdybych neběžela. Je to hodně znát.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Máte v Mnichově syna Kaapa, trávila jste čas i s ním, nebo jste se soustředila na blížící se závod?
Viděli jsme se každý den. Oni se byli koupat, já se byla dívat. (úsměv) Ale rozhodně psychicky pomohlo, když nemyslíte jen na běhání, je to dobré rozptýlení.
Věděla jste, kde je rodina při finále na tribuně?
Viděla jsem mamku, protože má vlajku s mým jménem, to je docela snadné najít. Takže jsem zhruba věděla, kde sedí.
Když jsme u vlajek, všimla jste si, že při nástupu za vámi organizátoři rozsvítili finskou vlajku?
Nevšimla. Aj, aj, aj, to budou ve Finsku rádi. (úsměv) Možná si spletli dresy…
Vašeho finského tatínka to ale mohlo potěšit.
To jo. Ne snad, že by byl naštvaný, že reprezentuju Česko, říká, že jsem jeho dcera a je jedno, jaká je tam vlajka. Ale myslím, že ho to potěšilo…
Letos jste už popáté běžela čas pod 4:06, i to je velký příslib do budoucna?
Sezony před tou loňskou jsem měla výkonnost kolem 4:09, běžela vždy jednou ke konci sezony 4:06 a bylo to wow. Z těch letošních časů se dá odrazit. Je třeba umět kilák za 2:40 a nezpomalit, aby to bylo jednou třeba i pod čtyři minuty.
