Článek
MNICHOV (od našeho zpravodaje) – Sobotní finále před plným stadionem by pro ni bylo parádní odměnou. Ale nejprve musí projít kvalifikací, která Špotákové začíná ve čtvrtek v 10.15.
Bylo vám tehdy 21 let, jak vám šampionát změnil atletický život?
Určitě to pro mě byla zlomová událost. Vrátila jsem se ze studijního roku v Americe, nebyla ve formě, měla únavovou zlomeninu, nezhoubný nádor v holeni a nemohla pořádně běhat. Díky tomu jsem se v Americe zaměřila na oštěp a limity na mistrovství Evropy pro atlety do 23 let byly nižší. Sice jsem tady nepostoupila, ale všiml si mě tehdy trenér Brabec a zavedl mě k Honzovi Železnému. Spolu mě přesvědčovali, ať se vykašlu na víceboj, že by mi oštěp mohl jít. Říkalo mi to už víc lidí, ale Honzovi jsem uvěřila.
Takže to byla spíš šťastná souhra okolností?
Byla trochu náhoda, že jsem tu byla. Tady závodily české hvězdy, my na ně s (výškařkou) Ivou Strakovou hleděly a připadaly si úplně nepatřičně. Znaly jsme je jen z televize a najednou s nimi byly v týmu. Třeba i v té obří jídelně jsem nabírala jídlo s Heike Drechslerovou, na kterou jsem v roce 1988 koukala v Soulu v televizi a v roce 2002 tu závodila v plné síle. A také si pamatuju, jak hodně pršelo a pak začaly povodně…
Přepadla vás po příjezdu do Mnichova nostalgie?
Občas mě přepadne, ale rychle ji pošlu pryč, tyhle myšlenky nejsou před závodem žádoucí.
Jste jedním ze čtyř atletů, kteří tu závodí i po 20 letech. Jste na sebe hrdá?
To slovo bych nepoužila, spíš vděčná. Vím, že je to něco výjimečného. Stačí málo a nemusíte tu být. Kdyby mi někdo v roce 2002 řekl, že tady budu i teď, to by byl úplný nesmysl. Tak mi přijde fakt neuvěřitelný, že se všechno sešlo, abych tu mohla ve slušné formě být. Není to samozřejmě jen moje zásluha, ale i rodiny, která funguje skvěle. A vždycky mě motivovaly příklady lidí, kteří jsou v mém věku také na vysoké úrovni, a pořád jich je dost. Tak třeba budu taky někoho motivovat…
Barbora Špotáková na mítinku Diamantové ligy v Chorzówě.
Výjimečný je i místní Olympijský stadion.
Je nádherný a na tu atmosféru se těším, oproti loňskému roku je to otočka o 180 stupňů. Celkově je tady pohoda, i v týmu, tak snad mě to trochu nakopne. Po posledním závodě jsem unavenější, důležité bude projít kvalifikací, na finále má přijet hrozně moc lidí.
Kolik „Bára Ultras“ bude v hledišti?
Někdo už teď na dopolední kvalifikaci a na finále jich bude hodně. Mám tu i rodinu, oba kluky, Lukáše, mamku. Pro kluky je to taková premiéra, jinak za mnou na závody nejezdí. Akorát tady je hrozně daleko k publiku. Je tu velký příkop, Lukáš ho nepřeskočí jako v Ósace, tady je bez šance, i když má super schopnosti hasiče. (úsměv)
Letos jste vynechala mistrovství světa, všechnu energii jste směřovala sem…
Jestli k tomu finále dojde, bude to pro mě největší odměna za celou kariéru s fanoušky a rodinou. Vždycky říkám, že něco nejde přebít, ale pokud k tomu v sobotu večer dojde, tak si myslím, že tohle bude opravdu nejvíc…
