Příběh Emila Zátopka. Kopřivnického rodáka, kterého zná celý svět

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici do chudé dělnické rodiny. Měl šest starších sourozenců a mladšího bratra Jiřího. Poté, co se ve čtrnácti letech neúspěšně pokoušel dostat na učitelský ústav, se Emil odstěhoval do Zlína, kde kromě práce v baťových závodech začal navštěvovat také průmyslovou školu chemickou.

K běhu přičichl až ve svých devatenácti letech, kdy se z donucení jednoho z učitelů zúčastnil tradičního Jarního běhu Zlínem. Zátopek se chtěl ze závodu vyvléci a vymlouval se na bolavá kolena, naštěstí neúspěšně. Počátek jeho běžecké kariéry tehdy skončil druhým místem, o rok později však Jarní běh Zlínem 1942 již vyhrál. To již ve Zlíně pilně trénoval v rámci Baťova klubu, jeho prvním trenérem byl Jan Haluza.

V roce 1944, tedy pouhé tři roky po jeho prvním závodě, zaběhl český rekord v běhu na 2 000 metrů (5:33,4), 3 000 metrů (8:34,8) a 5 000 metrů (14:55,5). Po válce skončil s prací ve Zlíně a narukoval do armády. Na mistrovství Evropy 1946 v Oslu na pěti kilometrech překonal svůj vlastní rekord a skončil pátý.

Svůj první obrovský úspěch zaznamenal Zátopek na olympiádě v Londýně roku 1948, když získal zlato na desetikilometrové trati a stříbro na pěti kilometrech. Desítku tehdy Zátopek běžel teprve podruhé v životě a vyhrál i díky tomu, že v zabijáckém, šestatřiceti stupňovém vedru zvolil rozumné tempo. O dva roky později na mistrovství Evropy v Bruselu zvítězil na obou tratích. V roce 1949 také poprvé zlomil světový rekord v běhu na 10 kilometrů a v následujích letech ho ještě čtyřikrát překonal.

Mezi největší legendy historie sportu se však Zátopek zapsal na Olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952, na které však málem neodjel. Režim totiž z politických důvodů nepovolil odjezd běžci Stanislavu Jungwirthovi a Zátopek bez něj odmítl do Finska odletět. Oba však nakonec odletěli a Zátopek věděl, že musí přivézt medaile.

Tu první zlatou vybojoval, podle očekávání a s velkým přehledem, na deseti kilometrové trati, kde byl hlavním favoritem. Finále pěti kilometrů nabídlo divákům v Helsinkách i u obrazovek velkou podívanou, na jejímž konci se znovu radoval československý běžec, který v cílové rovince udolal rivala Alaina Mimouna.

Tři dny po zisku druhého zlata se Zátopek představil nezvykle na maratonské trati, kterou nikdy předtím neabsolvoval. Maratonsky nezkušený Zátopek se rozhodl držet tempo s favorizovaným Jimem Pietersem, který však po patnácti kilometrech odpadl a běžec pražské Dukly se osamostatnil na čele. Přivítání do cíle běžícího Zátopka na stadionu v Helsinkách bylo vskutku velkolepé a jen potvrdilo, jak Finové milují vytrvalce. Velikost momentu podtrhli čerství světoví rekordmani z jamajské štafety na 4×400 m, kteří se Zátopkem na ramenou „dali vítězné kolečko.“

Zátopek se tak stal prvním a pravděpodobně i posledním běžcem v historii, který na jedné olympiádě vyhrál všechny vytrvalecké závody. Svůj triumf v maratonu se pokusil zopakovat i na olympiádě 1956 v Melbourne, záměr mu však překazilo zranění. Mezitím ještě vyhrál zlato a bronz na ME v Bruselu 1954. Kariéru Zátopek ukončil v roce 1958.

Emil Zátopek dále získal deset zlatých medailí na mistrovství Československa (1945-1954).

Emil Zátopek během své kariéry překonal 61 českých a 18 světových rekordů

Běžecká kariéra Emila Zátopka začala souběžně s nástupem komunistů k moci a tvrdě pracující a trénující sportovec z dělnické třídy se tak na dlouhou dobu stal symbolem režimu. Zátopek byl navíc vojákem, členem KSČ a dokonce spolupracoval s StB. V roce 1950, již jako vysoce profilovaný olympijský vítěz, podle článku v Rudém právu schválil justiční vraždu Milady Horákové. Režim ho miloval, podporoval a Zátopek, který se o politiku moc nezajímal a chtěl hlavně závodit, šel prostě s dobou.

Po návratu z Helsinek dostal Řád práce a byl povýšen do hodnosti majora, do roku 1969 jezdil po besedách, byl zaměstnán v armádě a užíval si popularitu. Zlom však nastal během pražského jara, kdy Zátopek podepsal manifesty Dva tisíce slov a Deset bodů a vystupoval na Václavském náměstí. Později však podlehl nátlaku režimu a oba podpisy odvolal. Omluvil se také komunistickému poslanci Vilému Novému, který prohlásil, že stál za upálením Jana Palacha.

I přesto byl však z armády vyhozen a dlouho nemohl najít práci. Nakonec začal pracoval v podniku stavební geologie, se kterým šest let bydlel v maringotce, prováděl vrty a hloubil studny. Pár let si „sypal popel na hlavu“ a díky tomu mohl občasně vyjet do zahraničí, později byl zaměstnán v ČSTV, kde zůstal až do důchodu. V roce 1998 dostal od Václava Havla medaili Za Zásluhy I. stupně a byl zvolen nejlepším českým olympionikem a atletem 20. století. Zemřel 21. listopadu 2000 po boji s Alzheimerovou chorobou, ale i po smrti se mu dostalo několika poct, jako je udělení medaile Pierra de Coubertina nebo uvedení do Síně slávy IAAF.

Manželka Emila Zátopka byla také výbornou atletkou. Dlouho reprezentovala Československo v hodu oštěpem, byla dvojnásobnou mistryní Evropy a olympijskou vítězkou, taktéž z Helsinek. Poprvé se potkali v roce 1948 a hned po olympiádě v Londýně se vzali. Společný život prožili v Praze a během svého soužití působili až nerozlučně. Nikdy neměli žádné potomky, Emil údajně děti nechtěl a Dana později zjistila, že žádné mít nemůže.

Narodil se jako levák, v 4. třídě se přeorientoval na praváka. Jeho přezdívka, kterou často používala jeho žena, byla Ťopek, v zahraničí byl přezdíván „Česká lokomotiva,“ ve Finsku zase „Satu peka“. Se svou manželkou Danou měl stejné datum narození - 19. září 1922. Je mu věnována miniopera Zátopek! (2012) anglické skladatelky Emily Howardové a jeho jméno nese také belgický běžecký čtvrtletník, jež vychází ve frankofonních zemích. Zátopek je známý také pro své až ikonické citáty.

Životopisný film o životě Emila Zátopka měl původně vyjít již v roce 2020, jeho premiéra však byla přeložena na srpen 2021. Hlavní roli ve filmu ztvárnil Václav Neužil ml. jako Emil Zátopek a Marta Issová jako Dana Zátopková. Režisérem filmu je David Ondříček, který s Alicí Nellis a Janem P. Muchowem také vypracoval scénář.