Článek
Jak intenzivně vnímáte, že se blíží minimálně dočasný konec vaší spolupráce?
Sluková: Hodně jsem se o tom bavila se Simonem (její manžel a trenér páru) před turnajem v Ostravě. Moc jsem si nepřipouštěla, že to může být můj poslední turnaj na domácí půdě, buď na nějakou dobu, nebo definitivně. Měla jsem pocit, že mě to netrápí, ale pak mě to dohnalo, začalo mi to být líto, a i proto jsem chtěla v turnaji vydržet co nejdéle.
Takže se dostavila nostalgie?
Sluková: Spíš pocit, že jsem dala do týmu veškeré své úsilí, čas i energii, a teď to chceme dotáhnout do konce. I proto jsme s odložením her posouvaly i své plány. Teď cítím, že se blíží vrchol v podobě olympiády a po ní přijde na podzim velká neznámá. Pokud bude všechno v pořádku, chtěly bychom odehrát ještě zbytek sezony, ale netuším, jak to bude vypadat pak. I u Simona, který je zvyklý na pracovní nasazení, a teď asi budeme sedět na gauči, točit palečkama a čekat, až přijde to miminko… (úsměv)
Hermannová: Tak toho se u vás nebojím…
Sluková: Taky si myslím, věřím, že si to i užijeme. Náš současný životní styl je krásný, ale zároveň náročný a hodně stresující. Teď se někde ukotvíme a nebudeme muset nikam vyrážet… Těším se na to.
Báro, vy už se poohlížíte po nové parťačce?
Hermannová: Ještě to není hlavní téma. Samozřejmě o budoucnosti přemýšlím, bavili jsme se o tom i v týmu, jaké budou možnosti. Ale není můj styl si v červnu plánovat, co bude za tři čtyři měsíce. Tuhle sezonu odehraju s Markétou, chci si ji užít a pak se uvidí.
Beachvolejbalistky Barbora Hermannová (vlevo) a Markéta Nausch Sluková během zápasu s Tanjou Hüberliovou a Ninou Betschartovou ze Švýcarska v Ostravě.
Společně jste se na olympijské hry nominovaly už podruhé, dají se obě cesty srovnat? Do Ria jste se jako nový pár probojovaly z kontinentální kvalifikace, do Tokia ze žebříčku…
Hermannová: Moc to srovnat nejde. Do Ria jsme se dostaly na poslední chvíli, s nožem na krku, bylo to hodně emotivní. Teď byl kvalifikační proces delší, ale taky nervózní. Ale je pravda, že jak jsme měly nahrané dobré výsledky už z roku 2019, tak jsme vstup do posledních pár turnajů, které se započítávaly, měly trochu jednodušší.
Sluková: Já se kvalifikovala na olympiádu potřetí a každý ten cyklus měl vlastní překážky a lekce. Cesta do Ria byla opravdu unikátní, ve finále se hrál zlatý set do patnácti bodů, takže jsme vlastně celou svou společnou kariéru vložily do sedmiminutového setu. Jsem ráda, že tohle už jsme nemusely znovu absolvovat.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vaším nejlepším výsledkem letošní sezony jsou pátá místa. Co vám chybí k výkonnosti třeba z roku 2018, kdy jste dokázaly elitní turnaje vyhrávat?
Sluková: Jsme tým, který potřebuje hodně hrát a dostat se do laufu, mít odpinkaných spoustu výměn a těžkých zápasů. To se nám a samozřejmě i ostatním týmům od roku 2019 nedařilo a teď nám to chybí. Druhá věc je, že ženský beachvolejbal jde strašně dopředu, vynořily se nové týmy, v podstatě každý má blokařku vysokou kolem 193 centimetrů, malých blokařek je málo. U nás v týmu se Bára obětuje, že tam běhá a skáče, ale musíme to kompenzovat něčím jiným. To je právě ta vyhranost a euforie, do čehož se nám nedaří úplně dostat. A řekněme si na rovinu, že my nejsme tým, který by týden co týden postupoval do semifinále. Ale umíme to.
Je ještě prostor do olympiády herní sebevědomí získat? Zbývá jen turnaj v Gstaadu.
Sluková: Teď se aktualizují pravidla pobytu na olympiádě a monitoringu našeho zdraví, tak musíme zjistit, jestli nás vůbec do Gstaadu pustí, protože je to blízko odletu do Tokia. Takže se může stát, že jsme v Ostravě odehrály poslední zápasy, a další přijdou až po více než měsíci na olympiádě, což rozhodně není ideální. Takže se teď budeme snažit imitovat zápasy s různými jinými týmy a budeme trénovat v Rakousku, abychom nevypadly z rytmu.
