Článek
Českému sportu v čerstvě osmnáctiletých dvojčatech rostou dva velké přísliby. Jen ještě není jasné, kterému odvětví... „Mohly by závodit v čemkoliv, co trvá déle než dvě minuty," říká o nich kouč Ivo Piták.
Nadsázka? Jen minimální. Před měsícem suverénně ovládly juniorskou časovku na mistrovství republiky v cyklistice, medaile mají i z triatlonového domácího šampionátu, v atletice reprezentovaly v krosu, běhu do vrchu i v dráhových bězích.
Největší úspěchy jim ale zatím přináší chůze. Tak jako v Rieti: Anežka došla na desítce zlatá, Eliška bronzová. Na stýplu ještě Anežka doběhla devátá, mohla si k tomu vybrat i z dalších tří tratí, na které splnila limit.
Pestrý trénink vyhovuje
Všestranná dvojčata ve svých sportech dokážou trápit i porážet specialisty. „Nám vyhovuje, že je trénink takhle pestrý. Zatím jsme se s trenérem nerozhodli, co budu preferovat," tvrdí Anežka Drahotová.
„Není důvod opouštět, co funguje. Kdyby se specializovaly, nenatrénují objem jako teď. A nemám dvacet svěřenkyň jako v Rusku, abych si mohl dovolit říct, že jich osmnáct zlikviduju a dvě nejodolnější mi zbydou," vysvětluje Piták, jehož trenérskýma rukama prošla řada špičkových sportovců.
Vytrvalé odmala
Jedna bývalá svěřenkyně, chodkyně Kamila Holpuchová, mu talentované sestry přihrála. „Volala, že má v Rumburku dvě třináctileté holky, které poslala na školní závody a ony vyklusaly osmistovku za dvě a půl minuty a ještě si u toho povídaly. Tak jsem si říkal, že si je nesmím nechat utéct," říká kouč.
„My byly odmala vytrvalé a neúnavné. Rodiče sice vrcholový sport nedělali, ale sportovně založená rodina jsme," ujišťuje Eliška Drahotová.
Z Rumburku do Jilemnice
Když se pak Piták přesunul z Prahy do Jilemnice, kde zbudoval své tréninkové centrum, Drahotovy ho následovaly. „Tam je všechno v pěti minutách. Od bazénu po hřiště, terény na kolo... V Praze těch ztrátových časů bylo strašně moc," vysvětluje Piták.
Z Rumburku se sestry přesunuly do prváku jilemnického gymnázia, rodný dům vyměnily za internát. „Ale jak jsme dvě, dalo se to zvládnout, nebyl to pro nás takový šok," líčí Anežka.
Občas se pohádají
Odmalička jsou takřka neustále spolu, jedna na druhou nedá dopustit. „Závislé na sobě nejsme, ale dokážeme si pomoct. A taky se pohádat," tvrdí Anežka.
Fyzická podoba občas vede k záměně. „Už se mi stalo, že Anežka vyhrála a mně gratulovali. Ale lidi, co nás potkávají častěji, si nás nepletou," ujišťuje Eliška, kterou trenér označuje za uvážlivější a vyrovnanější z dvojice.
„Eliška je podstatně klidnější. Podle funkčních parametrů je na tom líp, ale Anežka má zase takový ten tah na branku, musí být nejlepší ze všech i za hranicí sebezničení," srovnává Piták. „Může se stát, že se brzo vypráská a přestane mít motivaci, u Elišky předpokládám delší sportovní životnost," odhaduje zkušený kouč.
Trenér není dráb
Zatím však s cílevědomostí svých dvou hvězdiček nemá problém, nebojí se, že by mu místo tréninků utíkaly třeba za klukama. „To ať klidně dělají, to je v tomhle věku v pořádku. Nejsem typ trenéra, který by dělal drába. Ale tu tréninkovou píli mají i na atletické poměry vysokou," cení si Piták.
Anežka může svoji chodeckou formu stvrdit i na „dospělém" mistrovství světa v Moskvě, kam se na rozdíl od Elišky podívá díky splněnému limitu na dvacítce. Kam až se může dostat? „Moc o tom svém přání nechci mluvit," kroutí se kouč. „Ale elitní desítka by byla krásná," vyhlíží historický úspěch.
