Článek
Místo v české výpravě uvolnil pro jiného kouče, tak jako na předchozích velkých akcích bude bydlet s japonskou výpravou. Ale komplikace to není žádná. „Domluvil jsem, že poletíme všichni společně 5. srpna, bydlíme v jedné vesnici a příprava je hodně podobná,“ popisuje Sekerák.
Vloni v Budapešti prožíval chvíle nadšení i zadostiučinění, kdy jeho netradiční pouť s Kitagučiovou dostala zlatý punc. Z letmého setkání na oštěpařské konferenci ve Finsku se zrodila spolupráce přes půl světa, která přinesla po světovém bronzu i nejcennější kov.
Letošní olympijská sezona se nevyvíjela optimálně, byť Kitagučiová dokázala vyhrávat. „Ale trápila jsem se,“ uznala po pátečním triumfu na Diamantové lize v Monaku. „Nebyla ve své kůži, všechno na ni dolehlo, byly tam i malé bolístky. Ale teď už jsem ji konečně poznával a zase věřím, že medaile v Paříži je reálná,“ potěšilo Sekeráka.
Kitagučiová i v Monaku potvrdila, že se s ní musí počítat až do posledního hodu. Tak jako vloni v Budapešti triumfovala v závěrečné sérii. „Ona je závodnice,“ uznale říká Sekerák.
Poprvé ale na velkou světovou akci dovedl i Sičakovou, 21letou oštěpařku, která k němu do skupiny přišla krátce před Kitagučiovou. „To beru jako takový splněný trenérský sen, že jsem se na olympiádou dostal nejen s velkou, ale i s malou,“ s úsměvem odkazuje na odlišné somatotypy obou svých svěřenkyň.
David Sekerák se svými svěřenkyněmi Petrou Sičakovou, Harukou Kitagučiovou a její fyzioterapeutkou (vlevo).
Sičaková se k němu dostala v patnácti letech, byť to nebyl hladký přesun. „Já nějakým omylem v žákyních vyhrála mistrovství republiky, ani jsem přitom oštěp pořádně netrénovala,“ vzpomíná oštěpařka. Nastoupila na plzeňské sportovní gymnázium, našla si trenéra, jenže pak se v Ostravě domluvila se Sekerákem.
„Líbil se mi jeho přístup a fungování tréninků, viděla jsem u něj budoucnost, i když mě dost lidí odrazovalo,“ vybavuje si, že na gymnáziu se její krok zprvu nesetkal s pochopením a její přesun se řešil i na atletickém svazu. „Ale teď beru jako obrovské štěstí a dobrý krok, že jsem u trenéra,“ pochvaluje si.
A rád za spolupráci je i Sekerák, pod jehož vedením přidávala metr za metrem. „Dobře se s ní pracuje. Je sebevědomá, někdy až moc, tak si myslí, že něco zvládne udělat, a pak to neudělá,“ usmívá se kouč.
Oštěpařka Petra Sičaková na letošním Memoriálu Josefa Odložila.
I Sičakové prospělo, když záhy do skupiny přišla Kitagučiová. Dorostenecká světová šampionka, která se pak nějaký čas hledala, než se našla v Domažlicích. A pro svou českou parťačku se stala vzorem.
„Hrozně se mi líbí její nastavení, jak dělá všechno pro sport. Už jen to, že se tehdy ve Finsku domluvila s trenérem, kterého neznala, zní neuvěřitelně. Přitom byla podobně stará jako já teď,“ líčí.
Nyní jsou z nich sousedky. Stejně jako Kitagučiová totiž v posledních měsících obývá Sekerákův penzion, aby byla ušetřena pendlování mezi Domažlicemi a Plzní. „Občas spolu zajdeme na jídlo, i když Haruka tu má teď kuchařku, ale jinak moc času mezi tréninky není,“ říká Sičaková, která se při přípravě v mnohém na úspěšnější parťačku dotahuje.
„Hecování probíhá, třeba při odhodech koule mi jde víc zepředu, Haruce zezadu, trenér se přidá, kdo přehodí nějakou značku, nebo v rychlosti, to je super. Jen v posilovně to nejde, tam začnu bláznit a chci si naložit, co Haruka, tak mě trenér krotí,“ usmívá se drobnější Sičaková.
Svůj zatím nejvydařenější závod zažila v dubnu ve španělské La Nucii, kde hodila 62,12 m, jenže do světového rankingu se nepočítal, neboť závod nebyl v kalendáři Světové atletiky. O to napjatěji tak sledovala žebříček, z něhož se kvalifikovalo 32 oštěpařek na olympiádu.
Žebříček si hlídala
„Já jsem na to takový blázínek, koukala jsem každý den, kdy se aktualizoval, kolikrát jsem to i počítala dopředu, i když to bylo zbytečné,“ popisovala. Nakonec přišla radost a úleva ze splněného snu. „Ale až tak posledních tří let, předtím by mě nenapadlo, že můžu na olympiádu jet,“ přiznávala loňská mistryně republiky.
První zkušenosti z vrcholné seniorské akce už nabrala na letošním mistrovství Evropy v Římě. Ale na nevydařenou kvalifikaci nebude vzpomínat ráda. „Když si vybojovala nominaci, tak z ní spadnul stres a povolil tah na branku,“ viděl Sekerák, který pak své svěřenkyni domluvil i sezení u psychologa.
„Tam jsem to nezvládla hlavou, nic jiného. Bylo to pro mě nové, všechen hluk kolem, to jsem na mládežnických akcích nezažila,“ popisuje Sičaková s vírou, že v Paříži bude odolnější a zabojuje o vysněné finále. „Už jsme v tréninku imitovali i kvalifikaci, aby se rozcvičila, pak si na půl hodiny sedla a házela. Na 60 metrů určitě má,“ věří Sekerák.
A do Francie si jeho svěřenkyně možná přibalí i Rubikovu kostku, s níž umí hodně rychle pracovat. „Dřív jsem ji zvládla složit i za 11 sekund, teď jsem na to neměla moc času, ale kolem dvaceti to zvládnu,“ může se pochlubit. „Jen trenér to nevidí moc rád, že ty naučené cukané pohyby nejsou na prsty ideální, ale mě to vždycky bavilo,“ dodává.
